Článek
Argumenty kritiků i proponentů smlouvy jsou emocionální a často mohou sklouznout k demagogii, protože se převážně týkají výše zmíněných, často velmi technických záležitostí, kterým průměrný člověk moc nerozumí. To, co je na této smlouvě ale podstatné, spočívá v něčem jiném.
U nás na to upozornil Jiří Šedivý, velvyslanec České republiky při NATO, když napsal, že TTIP má potenciál posílit strategickou jednotu mezi oběma stranami Atlantiku. I proto se vedle lidí, kteří přicházejí s věcnou kritikou, podle něj spojili v odporu proti smlouvě extrémní nacionalisté, populisté a protekcionisté. Ty spojují nikoli výše zmíněné konkrétní výhrady, ale obavy z další integrace a posílení Západu.
Šedivý zmiňuje, že taková integrace by mohla posílit i důvody existence a další spolupráce v rámci NATO, protože hlubší obchodní propojení obou stran Atlantiku by vedlo i k hlubší integraci v dalších oblastech. Upozorňuje, že podobným procesem si prošla i západní Evropa, když přijala jednotný trh pro uhlí a ocel.
V Evropě si ekonomická integrace nakonec vynutila spolupráci politickou, která postupně přerostla v zárodky politické integrace i vytvoření společných politických institucí. Totéž se může stát mezi oběma stranami Atlantiku, pokud vstoupí TTIP v platnost.
V roce 2006 u nás vyšel český překlad knihy Timothy G. Ashe pod názvem „Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu“. Ash v ní argumentoval, že už tehdy bylo ekonomické i strategicky-bezpečnostní propojení EU a USA tak intenzivní, že je jen otázka času, kdy dojde k prvním pokusům o politickou integraci. V cestě hlubší ekonomické, a tudíž eventuálně i politické integraci ale stály tisíce, možná desetitisíce odlišných norem a standardů, jakož i odlišné způsoby fungování politiky na obou stranách oceánu.
Ash se nicméně domníval, že transatlantická integrace je nevyhnutelná. Nejenže si ji vynutí existující – a stále sílící – ekonomické propojení USA a EU, ale i potřeba zastřešit politicky již existující spolupráci a spojenectví v rámci atlantické civilizace. Je nepochybné, že TTIF, pokud bude přijata, tento proces významně akceleruje.
Časem tak bezpochyby vznikne potřeba zastřešit fungování úzké ekonomické spolupráce a integrace společnými politickými institucemi. Jejich vývoj může být velmi podobný tomu, co jsme viděli v případě EU.
Pro takový vývoj navíc existují i důvody, které vytváří tlak ekonomické globalizace. Největšími ekonomickými konkurenty EU a USA jsou stále více Čína a Indie, které mají každá více než miliardu obyvatel, přičemž mají také každá jen jedno centrum politického rozhodování.
Jak připomíná i Šedivý, EU a USA dohromady vytvářejí téměř polovinu světové produkce. Lze dodat, že k tomu, aby tuto ekonomickou sílu mohla transatlantická civilizace účinněji využívat v globální konkurenci, schází větší politická provázanost, než jakou v současné době vytváří v transatlantických vztazích NATO a některé další mezivládní organizace.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Je možné, že i po případném přijetí TTIP se ukáže, že politické rozdíly mezi oběma stranami Atlantiku jsou větší, a budou se tudíž hůře překonávat, než byly rozdíly mezi evropskými mocnostmi po druhé světové válce. Ale ekonomický potenciál TTIP je obrovský, a obrovský tudíž bude i tlak, aby se EU a Amerika politicky sbližovaly, popřípadě integrovaly.