KOMENTÁŘ: Únor bílý, suchý a vítězný

Komunisté nemuseli jet na tancích k sídlu prezidenta nebo tam poslat ozbrojenou pěst dělnické třídy Lidové milice, protože ty teprve vznikaly. Využili situace, kdy část nekomunistických ministrů podala demisi ve snaze vyvolat předčasné volby. Bylo jich však málo, a tak prezident Edvard Beneš nakonec jejich demisi přijal a komunistický premiér Klement Gottwald doplnil vládu svými lidmi. To je v demokracii běžný postup.

Komunisté se k moci nepotřebovali dostávat, měli v Československu rozhodující slovo od ustavení prozatímní vlády v Košicích v dubnu 1945. Ve volbách, které se konaly o rok později, svou pozici potvrdili, když se stali nejsilnější stranou. V celé republice získali skoro 38 procent hlasů, přičemž vyhráli v Čechách a na Moravě. KSČ měla v 300členném parlamentu 93 poslanců a slovenská KSS dalších 21. Rozložení sil v Národním shromáždění odpovídala i podoba 26členné vlády, ve které měli komunisté devět křesel, zatímco národní socialisté, lidovci a Demokratická strana, která vyhrála na Slovensku, po čtyřech. Sociální demokraté pak měli tři ministry.

Většinu komunisté neměli, ale ovládali důležitá ministerstva vnitřního obchodu, financí, informací a hlavně vnitra, což jim umožňovalo upevňovat svou moc v zemi. Současně věděli, že se proti nim nepostaví armáda, protože ministrem obrany byl Ludvík Svoboda, nestraník, velitel 1. čs. armádního sboru působícího na východní frontě, se silnými vazbami na Moskvu.

Moskva však chtěla plně kontrolovat své satelity, komunisté proto začali s útoky na oponenty, už na podzim 1947 na slovenskou Demokratickou stranu, která na Slovensku vyhrála volby. Krize ve vládě propukla v lednu 1948. To už v Československu působilo na 400 sovětských poradců, agentů bezpečnostní služby. Vláda nesouhlasila s výměnou osmi pražských velitelů Sboru národní bezpečnosti za komunistické, jak o tom rozhodl zemský velitel Jan Dybal. Na schůzi bezpečnostního výboru proti tomu na konci měsíce protestovali národní socialisté a sociální demokraté. Na schůzi vlády se proti tomu v pátek 13. února postavil národněsocialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina a 15 hlasy proti deseti bylo přijato usnesení, které požadovalo zrušit Dybalův rozkaz.

Komunisté však usnesení nesplnili, vedení národních socialistů proto v pondělí 16. února rozhodlo, že dokud tak neučiní, nebudou se jeho ministři účastnit zasedání vlády a případně podají demisi. Na další schůzi vlády se měla 17. února probírat zpráva národněsocialistického náměstka premiéra Petra Zenkla o tom, jak komunisté zneužívají bezpečnost, ministr vnitra Václav Nosek však nepřišel. Ministři Demokratické strany, lidovců a národních socialistů začali poprvé zvažovat odchod z vlády s cílem vyvolat vládní krizi. Gottwald se obával, že by mohl prezident jmenovat úřednickou vládu, proto za ním jel. Beneš ho ujistil, že ve vládě budou zástupci všech stran.

Další vývoj je dobře znám a ukazuje nepromyšlené jednání nekomunistických stran i to, jak komunisté jejich chyb dokázali využít. Detaily jsou proto zajímavé. Pro podání demise se rozhodli národní socialisté poté, co se 18. února sešli s Benešem náměstek předsedy vlády Petr Zenkl a ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka. Oba měli pocit, že získali podporu prezidenta pro tento krok. Podle Ripky měl říci, že „hlavní je, aby se volby konaly tak brzy, jak jen to je možné“. To brali jako podporu demise, ale Beneš tvrdil, že demisi neschvaloval a zaskočila ho. Snahou demokratické opozice bylo vyvolat co nejdříve předčasné volby, protože komunisté ztráceli podporu a zdálo se, že v Českých zemích, kde byli nejúspěšnější, už nedosáhnou 43,1 procenta, takže by nedosáhli celostátně 38 procent, což by je oslabilo. Volby se měly konat v květnu 1948.

Na demisi se předběžně domluvili národní socialisté, lidovci a Demokratická strana. Doufali, že je podpoří sociální demokraté. Ty se na svou stranu snažili získat i komunisté, kteří jim nabídli možnost vytvořit většinovou vládu, to však sociální demokraté také odmítli a trvali na splnění usnesení o Dybalovi.

Na páteční zasedání vlády přišli 20. února jen komunisté a sociální demokraté. Zbylí ministři se nezúčastnili a Zenkl předal Gottwaldovi dva písemné dotazy. Na první, kdy bude splněno usnesení vlády z 13. února, Gottwald písemně odpověděl, že se o tom teprve bude jednat. Všichni čtyři národněsocialističtí ministři Zenkl, Ripka, Drtina a Jaroslav Stránský, který měl na starosti ministerstvo školství a osvěty, podali demisi. Přidali se k nim všichni čtyři lidovečtí ministři Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka a Jan Kopecký a všichni čtyři ministři za slovenskou Demokratickou stranu.

Demisi podalo 12 z 26 členů vlády, což bylo málo pro její pád. Národní socialisté se pokoušeli přesvědčit k podání demise sociální demokraty, protože pak by podala demisi nadpoloviční většina členů kabinetu. Nejednotní sociální demokraté, kde bylo silné prokomunistické křídlo, ovšem odmítli jak podat demisi, tak nabídku na vytvoření většinové vlády s komunisty. Demisi nepodal ani nestranický ministr zahraničí Jan Masaryk. Jednotní nebyli ani lidovci, Josef Plojhar a Alois Petr sympatizovali s komunisty.

Komunisté začali okamžitě jednat, Klement Gottwald navštívil prezidenta a vyzval ho, aby demisi přijal a umožnil mu doplnit vládu svými lidmi. Je možné, že mu hrozil zásahem sovětských jednotek, přestože Sověti intervenci odmítali, ale to Beneš nevěděl. Svou sílu ukázali v sobotu 21. února na demonstraci na Staroměstském náměstí. Komunisté také začali ustavovat Lidové milice a vytvářet akční výbory, které měly přebírat moc v podnicích.

Gottwald zesiloval tlak na sociální demokraty, 22. února pohrozil jejich předsedovi Bedřichu Laušmanovi, že buď ČSSD přijme nabídku vstupu do vlády, nebo se od sociálních demokratů odtrhne levicové křídlo vedené Zdeňkem Fierlingerem.

Komunisté přebírali iniciativu, následující den ministerstvo vnitra omezilo činnost stran, jejichž ministři podali demisi, a bezpečnost prováděla razie v sídlech i domech nekomunistických politiků. Akční výbory vyzvaly ministry Stránského a Ripku, aby opustili budovy ministerstev. Nově utvořeným Lidovým milicím se rozdaly zbraně.

Beneš, který už vzkázal národním socialistům, aby počítali s tím, že demise přijme, naléhal na Gottwalda, aby pokračovala vláda zahrnující všechny stávající strany. Komunisté dávali najevo svou sílu, 24. února se konala hodinová výstražná generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionu lidí. Lidovou stranu dostal pod kontrolu akční výbor vedený Plojharem a Petrem, který také získal kontrolu nad stranickým deníkem Lidová demokracie. Milice obsadila i sekretariát sociálních demokratů a bojovalo se o Lidový dům. Stranu ovládla skupina okolo Fierlingera a Laušman souhlasil s účastí sociální demokracie ve vládě.

Převzetí moci bylo dokonáno 25. února, když byl ustaven Ústřední akční výbor Národní fronty, kterou tvořili komunisté, levicoví sociální demokraté, ale také příznivci komunistů z řad národních socialistů a lidovců nebo odboráři. V jeho čele stanul Antonín Zápotocký.

Ten den podali demisi i dva sociálně demokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš, což znamenalo, že funkci složila většina ministrů, bylo však už pozdě. Před polednem se k Benešovi dostavili Gottwald, Zápotocký a Nosek a předložili prezidentovi návrh nové vlády. Odpoledne Beneš souhlasil. Klement Gottwald pak mohl před zaplněným Václavským náměstím, kde bylo několik desítek tisíc lidí, prohlásit slavnou větu: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal…“

Přijetí demise ze strany Beneše bývá označováno za neústavní, protože v tu chvíli ji podalo už 14 ministrů. Prezidentovi je také vytýkáno, že neměl ustupovat, jenomže komunistům se podařilo vyzbrojit desítky tisíc lidí a on zřejmě nevěděl, že by Sověti neintervenovali. Chyb se dopustili především národní socialisté, kteří neodhadli situaci a uvolnili komunistům cestu, a část sociálních demokratů, kteří s demisí váhali.

V druhé Gottwaldově vládě měli komunisté 12 ministrů, sociální demokraté čtyři, národní socialisté a lidovci po dvou a Demokratická strana jednoho. Gottwald tak splnil Benešův požadavek, aby byly ve vládě zastoupeny všechny strany, demokratické strany však už ovládli jejich komunistům naklonění členové, lidovce zastupovali Plojhar a Petr, Národní socialisty Emanuel Šlechta a Alios Neuman. Sociální demokraté měli čtyři ministry: Bedřicha Laušmana, Zdeňka Fierlingera, Ludmilu Jankovcovou a Evžena Erbana. Byla to však labutí píseň strany, sociální demokracie se 27. června vynuceně sloučila s KSČ.

Ještě předtím se konaly 30. května volby, ovšem o žádné volby nešlo. Po nacistickém vzoru, kdy v listopadu 1933 ve volbách do Říšského sněmu nemohla kandidovat žádná opoziční strana, byla utvořena jednotná kandidátka Národní fronty, která získala sto procent křesel v Národním shromáždění. Komunisté zaujali dominantní roli, KSČ měla 160 poslanců, slovenští komunisté 54, lidovci, Československá strana socialistická, což byl přejmenovaný a od „reakčních živlů“ očištěný zbytek národních socialistů, a sociální demokracie měly jako stafáž každá 23 poslanců.

Novou ústavu podepsal Edvard Beneš 2. června. O pět dní později abdikoval a prezidentem se stal Klement Gottwald.

Komunisté získali v únoru absolutní moc a mohli plně realizovat svůj program zahrnující nejen další znárodňování, ale taky likvidaci opozice a církve v rámci procesů, jež vyvrcholily tím vedeným proti národní socialistce Miladě Horákové.

Myslet, že by se komunisté nakonec nechopili moci, by bylo bláhové, ale cesta jim byla usnadněna. O vymanění ze sovětského vlivu nemůže být ani řeči, to se povedlo jen Jugoslávii, kde to ovšem udělali komunisté. Pokud by se však dostali k moci později, začaly by později procesy a možná měly méně obětí.

Na „vítězný“ únor bychom neměli zapomínat. Sedmdesát pět let, které od něj uplynuly, spolu s 90 lety od nástupu nacistů k moci v Německu ukazuje, jak nebezpečné je nechat prostor stranám s totalitními tendencemi a jak snadno se mohou legálně zmocnit moci. Oba případy také ukazují, že není radno podobné partaje podceňovat, dokáží jít po moci s neuvěřitelnou brutalitou bez skrupulí a využijí každé příležitosti.

Můžeme jen doufat, že nadále bude únor už jen bílý a popřípadě nově suchý, a ne pro někoho vítězný.