KOMENTÁŘ: Umění přijmout odpovědnost – Alex Švamberk

Nemám dost informací, abych mohl rozhodnout, nakolik je stávající stav způsoben špatně navrženým programem a nakolik přístupem zaměstnanců stavebních úřadů, kteří zrovna neoplývali snahou se učit něco nového. Pravděpodobně obojím. IT firmy často žijí ve svém uzavřeném světě a navrhují něco, co na papíře vypadá skvěle a ve skutečnosti to tak dobře nefunguje. Systém pro sčítání lidu zkolaboval kvůli „vychytávce“ automatického doplňování adresy.

Nevím, jestli si programátoři sedli vedle pracovníka a pečlivě si zaznamenali, co a jak dělá, aby mu systém byl blízký, nebo vše řešili po svém podle obecného zadání od klávesnice svého počítače.

Příprava na spuštění také nebyla na výši. Před spuštěním si všechny funkce nebylo možné ozkoušet a zaškolení probíhalo na dálku. Z vlastní zkušenosti vím, že nejrůznější e-learningové programy a tutoriály nebývají optimálně navržené a člověk se při nich všechno potřebné nenaučí. Zvlášť když si to nemůže hned vyzkoušet.

Že zácvik na tabletu nestačí, ukázaly i dvě smrtelné nehody Boeingu 737 MAX, které si vyžádaly 346 obětí. Zaškolení na nový systém kontroly řízení MCAS bránící přetažení se kvůli úspoře nákladů neprovádělo na simulátoru a piloti dobře nevěděli, jak ho v případě nouze vyřadit z provozu. Schopnosti pilotů učit se přitom budou přece jen vyšší než u zaměstnanců stavebních úřadů.

Ti se samozřejmě nechtějí učit nic nového. Kdo by taky chtěl, zvláště pár let před důchodem. Úplně jim to však vyčítat nejde, učit se něco bez možnosti si to vyzkoušet je na houby. Navíc se státní správa v rámci úspor pořád zeštíhluje, a tak mají úředníci více práce a méně času se něco učit. Zvláště když mnozí stavebníci v oprávněných obavách, že nebude vše fungovat, jak má, raději narychlo vše podali postaru.

Výsledek vidíme. Pracovníci se doškolují a systém se musí aktualizovat, protože nebyl odladěn. Furiantsky se spustil rovnou celoplošně a naostro místo toho, aby se otestoval na některých vybraných stavebních úřadech, aby se ukázalo, kde jsou případné slabiny. A zaměstnancům nikdo zavčas nezařídil přístupy. Spoléhat, že to udělají sami, je další ukázkou naivity.

S takovýmto přístupem se nelze divit výsledku. Cokoli nového se zavádí postupně. Systém se musí napřed odladit a při jeho návrhu se musí počítat s tím, kdo ho bude užívat a že musí mít čas se naučit s ním pracovat.

Bezesporu lze hledat vinu jak na straně programátorů, tak na straně úředníků, a posuzovat, čí je větší. Ale to je zbytečné. Všichni přece vědí, že žádný systém není nikdy bez chyb a lidé jej nikdy nebudou dokonale zvládat.

Ono je tak jako ve sportu. Žádný herní systém není dokonalý a každý se musí odzkoušet v přípravě. V potaz se vždy musejí brát kvality hráčů, se kterými musí počítat každý trenér. Okoukat systém od Josého Mourinha nebo Briana Priskeho a naordinovat ho diviznímu celku je nesmysl. Ani tito trenéři by z něj neudělali mančaft schopný zvládat mače v první lize.

Ministerstvo musí vědět, pro jaké lidi se program připravuje, jaké mají schopnosti, kolik mají zkušeností při práci s počítačem a podle toho pak říci příslušným lidem, kteří připravují zadání zakázky pro IT firmu. A dosáhnout toho, aby se systém mohl odzkoušet ještě před spuštěním, a ne se vymlouvat, proč to nejde.

Nemá smysl se hájit, že se se systémem úředníci nejen nenaučili dělat, ale ani se do něj nepřihlásili. A protože v čele ministerstva stojí ministr, tak by pak měl přijmout odpovědnost za to, že je digitální stavební řízení zpackané a zkušenosti s ním ublížily beztak váznoucí digitalizaci. Postup je známý ze sportu. Když se nedaří, vymění se trenér. Ono je snazší vyměnit trenéra než celé mužstvo, pokud člověk zrovna nemá hrsti saúdských petrodolarů a to ministerstvo pro místní rozvoj nemá. A existují dokonce takoví trenéři, kteří odejdou sami, i když mají platnou smlouvu, protože mají pocit, že týmu už nemají co dát, jako to udělal Martin Svědík ve Slovácku.