KOMENTÁŘ: Turisti a gender – Václav Klaus ml.

Často vás ale normální pohled na svět okolo potěší nebo upozorní na zajímavou věc. Nebo vám potvrdí něco, co si všeobecně myslíte. Nebo rozesměje.

Například ohledně vylučovací kauzy byl nejlepší dopis řezníka z Moravy, který měl v jádru dvě myšlenky: 1) ... napsal jsem našemu předsedovi, ať mě okamžitě vyškrtnó. 2) Kolega jede do Prahy, posílám Vám dvě kila uzeného, napište, komu to předat.

Uzené bylo skvostné a sehrálo nemalou roli v dobré náladě poslanců školského výboru, kteří pak v tajné volbě o trochu oddálili moment, kdy budu při veřejném hlasování na plénu z tohoto výboru vyhozen. Na Moravu bych v této souvislosti rád vzkázal, že pokud budu v parlamentu zbavený své odborné práce (celý život jsem učil a řediteloval) a budu zbývající 2,5 roku jezdit parlamentní ještěrkou – nebo co mi přidělí – uzené přijde k chuti určitě ještě více. :-)

No a jeden dopis nosím v tašce už od ledna, že o něm musím napsat. Je od vášnivého turisty, který pracoval i ve vysoké funkci v Klubu českých turistů a teď ještě stále vede aspoň místní odbor této organizace. Musím tedy rovnou říct, že jsem zaujatý a k této organizaci mám extrémně kladný vztah. Zaprvé můj dědeček Václav byl fanatický turista a jeden z pionýrů této organizace na Zakarpatské Ukrajině (tehdy součást Československa), kam ho zavála hospodářská krize koncem dvacátých let. Pracoval jako účetní v české stavební firmě, co tam stavěla školy a železnice a tak. Dědečkův vztah k přírodě a čerstvému vzduchu (pocházel z vesnice Mileč u Nepomuka) dobře ilustruje rodinná historka, že se šel poprvé podívat na otcův zápas v basketu, teprve až když tento hrál první ligu (cca po deseti letech), protože neuznával žádné sporty v hale. :-)

KČT mám rád ale i bez ohledu na dědečka. Máme určitě největší počet značených tras na světě (taky máme krásnou a rozmanitou zemi) na obyvatele. Naše značení je precizní, krásné a s láskou dělané – často je dělají manželské páry, dobrovolní značkaři. Turistické cesty jsou nedílnou součástí naší krajiny a prostě výrazně zvyšují kvalitu života našich občanů. Jde o jeden z nejlevnějších koníčků, kdy i úplně chudá rodina může vyrazit pár stanic z města „posázavským pacifikem“ a pak se vydat na výlet. Ve většině zemí světa nic takového nemají. Jsme národ turistů a houbařů.

O houbách napíšu až v létě o prázdninách a vrátím se k dopisu. Turistický činovník popisuje, jak na činnost spolku potřebují nějaké peníze (směrovky, stojanové mapy...), a celkem úspěšně je v minulosti získávali z dotací a grantů. Nově však je v kritériích dotačního programu ministerstva školství „Organizace sportu – Sportovní svazy“ mimo jiné: „Genderové složení ve struktuře sportovního svazu (výkonný výbor, odborné komise): 0–2 body.“

Pisatel dále popisuje, že jsou tedy „–2body“, neb ústřední výbor je složen ze 14 volených předsedů krajských organizací a nejde asi určovat krajům, který si má zvolit za předsedu ženu a který muže, aby se dosáhlo kýžené parity.

Ale nechme nuance jednoho svazu. Minule jsem psal o střetu jednoho „lidského práva“, jedné ideologické floskule s reálným životem. S konkrétním dítětem, které jde k adopci. Tady máme další případ, kdy jacísi dobrodějové v rámci ideologie, že ženy jsou v moderním západním světě utlačovány (v Pákistánu a Saúdské Arábii dobrodějové tuto činnost nevyvíjejí), dělají pravidla. Já vím, nejde o život. Možná bude někde v lese o pár směrovek míň a o jednu mapu. Vždyť zatím jinak nikdo nic nikomu nezakazuje.

Ale už si na to dělají prostor.

Proč to trpíte, pane ministře Plago?