KOMENTÁŘ: Turecký spojenec na baterky – Alex Švamberk

Turecko opakovaně hrozí vypovězením smlouvy s EU o uprchlících pod záminkou, že s EU stále nemá bezvízový styk. Dokonce už přestalo přijímat uprchlíky zadržené v Řecku, jak ho dohoda zavazuje a ministr vnitra Süleyman Soylu už pohrozil, že Turecko pošle do EU 15 000 migrantů měsíčně. Ankara opakovaně vyzdvihuje, že EU nesplnila své závazky, ale mlčky pomíjí, že sama nesplnila podmínky pro uvolnění vízové povinnosti a ani se o to nesnaží, protože pokračuje v čistkách postihujících soudce a omezuje svobodu tisku.

Navenek ovšem je Erdogan velkým obhájcem demokracie a svobody slova, kterého hluboce pobouřilo, že turečtí ministři nemohli agitovat v zemích EU, aby v Evropě žijící Turky přesvědčili, že mají hlasovat pro novou ústavu, která posílí moc hlavy státu na úkor parlamentu. Nizozemci to možná přehnali, když vyexpedovali tureckou ministryni do Německa, protože ta chtěla agitovat jen na půdě velvyslanectví. Hlavně to ale přehání turecký prezident, když Nizozemsko označil za metropoli fašismu a německé představitele přirovnal k nacistům, ale jaksi zapomněl, že Turci ještě nepřiznali genocidu Arménů.

Ale nejde jen o slova. Minulý týden Turecko omezilo své aktivity v Severoatlantickém paktu, ukončilo spolupráci a společný výcvik s nečlenskými partnerskými zeměmi. Krok už potvrdilo Rakousko, s nímž je Turecko také na kordy, Vídeň loni prosazovala ukončení přístupových rozhovorů a zakázala ve své zemi mítinky tureckých politiků. Postihnout to může všech 22 partnerských států aliance a hlavně to může mít dopad na plnění zahraničních misí NATO třeba v Kosovu a v Afghánistánu, protože při jejich přípravě cvičí vojáci těchto zemí společně s vojáky členských zemí.

Ukazuje se, že Ankaře je bližší turecká košile než alianční kabát zajišťující bezpečnost všech. To se však ukázalo už během celé syrské krize a války proti Islámskému státu. Ankara se neangažovala, takže Islámský stát mohl do Turecka prodávat nelegálně vytěženou ropu a kupovat, co potřeboval. Samozřejmě, že přes hranici proudili oběma směry bojovníci IS.

Až v létě 2014 se začala situace měnit, když v Suruçu zaútočil terorista Islámského státu a zabil 32 lidí. Ankara se obrátila na NATO a oznámila, že zahájí boj proti teroristům, což si nechala aliancí posvětit. Místo na Islámský stát se ale soustředila na Kurdy ve své zemi. Navzdory tlaku Američanů hranici se Sýrií Turecko dlouho nepodnikalo nic na zabezpečení jižní hranici se Sýrií, za kterou působil Islámský stát. Až na konci srpna tureckou armádou podporovaná Svobodná syrská armáda zaútočila a obsadila Džarábulus a pak celý pás podél hranic. Cílem však nebylo jen vytlačit slábnoucí Islámský stát, ale hlavně zabránit, aby oblast ovládly syrské kurdské milice YPG, které jsou Ankaře trnem v oku. Opakovaně hrozila, že na ně zaútočí ve městě Manbidž, které Kurdové osvobodili. Turecko od toho upustilo, až když se letos v březnu ukázalo, že Američané a Rusové si nenechají útočit na jedinou sílu v Sýrii, která dokázala čelit Islámskému státu a nyní postupuje k jeho hlavnímu městu.

Podobné kroky Turecka však nejsou výjimkou. Když se na přelomu roku Turecku nedařilo dobýt město Al-Báb, které drželi fanatikové z IS, tak požadovalo, aby mu NATO poskytlo leteckou podporu, přestože turecká armáda je druhá největší v alianci. Ankara hrozila, že pokud to NATO neudělá, nebude moci dál využívat pro útoky na Islámský stát tureckou základnu v Incirliku. Opět se prokázalo, že alianční zájmy jsou pro dnešní tureckou garnituru vedlejší, protože se stará pouze o sebe. Jako spojenec je na baterky a to je řečeno velmi, ale velmi decentně. Turecký prezident Erdogan by jistě dokázal najít vhodnější termín a doporučit i adekvátní postup vůči takovémuto spojenci.

Že by někdo takovouto zemi chtěl přijmout do spolku, jehož je členem, by samozřejmě nikoho nenapadlo, takže by se o vstupu do EU s Tureckem nemělo dál jednat.