Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Turecký prezident ve stopách Brežněva a Putina – Alex Švamberk

Novinky, Alex Švamberk

Turecký parlament schválil návrh zákona, který umožní vyslání tureckých vojáků do Libye, kde probíhá od svržení plukovníka Muammara Kaddáfího občanská válka. Zákon předložil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který se rozhodl vyhovět žádosti libyjské mezinárodně uznávané vlády Fáize Sarrádže. Dění dává vzpomenout na známý zvací dopis poslaný v roce 1968 před invazí bratrských armád do Československa, který měl „ospravedlnit“ zásah sovětských sil.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

Erdogan se však nemusel inspirovat jen děním z roku 1968. Metodu oficiálního pozvání použila Moskva opakovaně. Na základě pozvání vyslal Leonid Iljič Brežněv sovětská vojska nejen do Československa, ale 25. prosince 1979 také do Afghánistánu, pročež jsou Rusové v Afghánistánu stále nenáviděni. Podobně jako v případě Československa žádala o bratrskou pomoc nikoli celá země, ale jen jedna ze skupin v roztříštěné vládě.

Na pozvání také přišly 30. září 2015 ruské jednotky do Sýrie. Moskvu o pomoc požádal syrský prezident Bašár Asad, který čelil tlaku vzbouřenců a hrozilo mu, že bude poražen. Ruský parlament se rozhodl jednomyslně vyhovět, protože po porážce Asada by Moskva ztratila jediný přístav ve Středozemním moři, který mohla využívat. Oficiální pozvání od syrské vlády dodalo ruské intervenci legalitu – Asad v té době byl stále prezidentem a nejednotná opozice neměla ani orgán, který by ji navenek zastupoval.

Je jasné, odkud čerpal inspiraci turecký prezident, který už dal přednost nákupu ruského systému protivzdušné obrany S-400 před americkými Patrioty PAC 3, byť je Turecko členskou zemí NATO. Navzdory zbrojnímu embargu Rady bezpečnosti OSN zakazující dodávky zbraní do Libye Turecko dodává Sarrádžovi útočné drony Bayraktar BD2 a kolové obrněné transportéry Kipri. Pozvání pak zajišťuje tureckému plánovanému angažmá podobnou legitimitu, jako mělo to Asadovo v případě ruské pomoci v Sýrii.

Turecký parlament souhlasí s vysláním vojáků do Libye

Blízký a Střední východ

Detaily pozvání jsou trochu nejasné. Poprvé o něm promluvil turecký prezident až před koncem loňského roku a žádný zvací dopis přitom neukázal. To neznamená, že žádost neexistuje, Sarrádž byl 27. listopadu v Ankaře, kde podepsal dohodu o prodloužení vojenské spolupráce obou zemí. O té se informovalo, ale o žádné turecké intervenci v Libyi nepadlo ani slovo.

Turecko je však libyjské vládě zavázáno. Ta s ním totiž během téže návštěvy podepsala i dohodu o rozdělení výlučných ekonomických zón ve Středozemním moři podle tureckých představ, které zcela opomíjejí nároky Řecka a Kypru. Ergodan si navíc může brousit i zuby na libyjskou ropu, ke které by se mu otevřel přístup, kdyby Sarrádž vyhrál.

Zatím to však tak nevypadá. Mezinárodně uznávaná vláda kontroluje jen pobřeží na západě země, oblast při tuniských hranicích a s vypětím sil drží hlavní město, které se pokouší dobýt Libyjská národní armáda polního maršála Chalífy Haftara. Bez tureckých zbraní by se mu to asi nepodařilo.

Haftar má podporu Egypta, Jordánska a Spojených arabských emirátů a jeho silám pomáhají i ruští žoldnéři, což je ale jen takový pikantní detail stejně jako fakt, že před ustavením Sarrádžovy Vlády národní jednoty byl mezinárodně podporovaný parlament na východě Libye, pod který spadá Haftarova armáda. Východolibyjská vláda ztratila mezinárodní podporu, když odmítla nabídku vstoupit do nové, protože by už Haftar nevelel armádě.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Turecký zásah jen vyhrotí konflikt v zemi. Jde proti mezinárodnímu společenství, které uvalilo embargo na dodávky zbraní do Libye, i proti názoru Západu, že jedinou možností, jak dosáhnout míru, jsou jednání mezi Sarrádžem a Haftarem. Jako člen NATO se Turecko chová nezodpovědně a zatahuje Alianci do sporné akce, kterou nemůže ospravedlnit tvrzením, že jde o zajištění vlastní bezpečnosti, jako tomu bylo v případě jeho invazí na sever Sýrie. Je patrné, že se Erdogan zhlédl v osmanské rozpínavosti. Měl by si však uvědomit, jak to dopadlo s osmanskou říší i to, že Sověti z Afghánistánu odešli jako zpráskaní psi.

Výběr článků

Načítám