Článek
Za dva týdny to bude rok, kdy se naděje nejen amerických, ale také světových liberálů ujala funkce. Rok to rozhodně úspěšný nebyl, spíše naopak. Inflace ve Spojených státech je na vzestupu o to víc, oč klesá popularita prezidenta Bidena u voličů doma.
Jedním ze stěžejních bodů svého prezidenství Biden učinil mimo jiné důraz na očkování, dramaticky vzkázal, že mu s neočkovanými „dochází trpělivost“, snažil se nařídit povinné očkování všude, aby se poslední prohrou Bidenova snažení v této věci stal úspěch amerických vojáků u soudu v Texasu. Pokud se odvolají na náboženství, nesmí jim být podle federálního soudce očkování nuceno.
Povinné očkování komentoval Bidenův vrchní covid specialista Anthony Fauci ještě v listopadu slovy: „Nemůžeme jen tak sedět, když máme 70 až 85 tisíc nových případů denně, a říkat, že se s tím nedá nic dělat a musíme si zvyknout.“ Co říkat teď, když je nakažených denně milion, kromě jiného, než že se situace ani za cenu velkých obětí nezvládla.
Na mezinárodním poli se také nic moc nezdařilo. Z hlediska nelegální migrace nakonec Biden oprášil Trumpovy plány. Chaotický a náhlý odchod z Afghánistánu překvapil koaliční spojence, což je diplomatický výraz pro nepříjemnost ve stylu blesku z čistého nebe. Natěšení Evropanů na krásně hladkou spolupráci s Washingtonem zchladilo také chování k Francii. Vodou mořskou oddělení spojenci Američané a Britové vyšplouchli Paříž v otázce kšeftu s ponorkami pro Austrálii.
Plynová krize nakonec donutila Evropany potupně koupit zámořský plyn, přičemž tankery z USA rozhodně ke klimatickým cílům svou uhlíkovou stopou nepřispívají. Spolupráce v NATO se měla znovu zrodit a možná by se i zrodila ze stavu, který francouzský prezident nazval „mozkovou smrtí“, kdyby místo líbivých řečí přišly i činy. Nepřišly, jede se jako dřív, USA dává, USA bere, USA má celé křídlo v sídle NATO.
Když už jde vše nedobře, Washington alespoň oznámil plán vývoje hypersonických nosičů, protože se v tomto zásadním velmocenském ohledu dívá na záda Číně i Rusku. S těmi se vztahy ocitly na bodě mrazu, přičemž svět může jen doufat, že společné prohlášení jaderných mocností, že je nutno za každou cenu zabránit jaderné válce, není mene tekel. Rusko si za rok obecně připsalo nejeden úspěch, přičemž naposledy zjistilo, že USA Ukrajinu vojensky bránit nebudou. Čínský prezident zase pod dojmem nepřítomnosti rázných yankeeů v projevu slíbil, že v roce 2030 bude hrát Čína prim a nikdo jí nezabrání.
Zdá se tedy, že varování před „důsledky nepřátelských akcí“ z USA berou ostatní póly světové moci stejně vážně, jako brazilský prezident názor amazonských indiánů a ekologů na kácení deštných pralesů. Omlouvat prezidenta Bidena věkem možné není, protože takový Ronald Reagan na tom z hlediska věku nebyl o moc lépe, a rozhodně slabě nepůsobil, jakkoliv symbol sympatičnosti to pro mnohé nebyl.
Není se tak co divit, že Donald Trump pokračuje ve své kampani za znovuzvolení, přičemž vytáhl nové heslo, které se dá přeložit slovy: „Už se vám po mně stýská?“ Fakt je ten, že svou nevypočitatelností držel mnohé v šachu, na různé problémy, třeba nám blízkou oblast západního Balkánu, se dokázal dívat novým pohledem, a když už ho neměli rádi, alespoň se ho báli. Není to ovšem důvod Trumpa hájit, protože jeho cirkusáctví rozhodně nebylo následováníhodné, žádný lumen to nebyl.
Stejně tak ovšem prozatímní bezradnost prezidenta Bidena neláká k seřazení se za plající pochodní demokracie. Je to spíše poučení, že pro osud západního světa, a obzvláště osud náš, je důležité uvědomění, že pokud má Evropská unie v něčem zaručeně smysl, tak mimo jiné ve snaze o dosažení strategické soběstačnosti, kdy bude spojenec, přítel i nepřítel rovný ostatním.
Je to také poučení, že bojování kulturních válek, kultura rušení atd., nenahradí realistický pragmatismus, který nám jediný zaručí významné místo na slunci. Situace totiž stále více připomíná satirický snímek K zemi hleď!, přičemž ty tam jsou časy, kdy USA lákaly a motivovaly úspěšnou praxí k napodobování. Věčné napodobování a zaopatření jednou z velmocí vzniklé v důsledku druhé světové války muselo jednou skončit, je čas postavit se na vlastní nohy a přestat se schovávat pod křídly jiných.