Článek
Vietnamská schůzka potvrdila to, na co upozorňovali experti. Severní Korea se jaderných zbraní nevzdá, protože je s nimi bytostně spjatá. Na jejich vývoj věnovala chudá a často hladovějící KLDR ohromné prostředky, protože je přesvědčena, že jen ony mohou zabránit tomu, aby se stala terčem agrese nebo nějakého sofistikovanějšího pokusu podkopat a vyvrátit režim.
Donald Trump zase odmítl zcela zrušit sankce, jak to požadoval Kim, protože na chudou Severní Koreu tvrdě dopadají zejména v době, kdy po loňské neúrodě a záplavách trpí nedostatkem potravin. Pchjongjang nemá ani moc možností si je kupovat, protože mu sankce neumožňují vyvážet suroviny. Sankce tak představují páku, kterou mohou Spojené státy na KLDR dál používat a mohou se mu hodit. Není totiž jasné, co bude následovat, a tak americkému prezidentovi nezbývá než doufat, že Kim dodrží svůj slib a nebude dál testovat jaderné zbraně a jejich nosiče, což byl největší a skutečně významný přínos loňských námluv a následného singapurského summitu.
Trump se po summitu ocitl v nezáviděníhodné pozici, i když se snažil celou dobu přehnané naděje mírnit a říkal, že dohoda nemusí být hned, protože je důležitější, aby byla dobrá. Jenomže nemusí být žádná, žádný třetí summit se neplánuje.
Když americký prezident říkal, že nejlepší bylo summit ukončit, měl pravdu. Ustupovat Severní Koreji ve všem nejde, jenomže dveřmi zřejmě práskl Kim, což ukazuje, kdo se cítil silnější.
Otázkou proto je, zda neměl Trump s jednáním počkat a nechat Kima trochu vydusit, když sám přiznal, že ví, že je tvrdý a že není žádnou čínskou loutkou. Takto se může severokorejský diktátor cítit na koni. Americký prezident s ním jednal jako s rovnocenným partnerem už podruhé během roku a on si mohl dovolit odmítnout jeho návrhy. Severokorejský vůdce přitom byl pod tlakem, protože potřeboval dosáhnout zrušení sankcí, jenomže se za to těžko mohl vzdát jaderných zbraní, i kdyby chtěl. To by mu v zemi, kde je tak mocná armáda, jen stěží prošlo.
Pro Trumpa je však neúspěch summitu horší. Potřeboval nějaký úspěch, který by mohl prezentovat doma, protože mu doma klesla popularita kvůli tomu, jak tvrdě vyžaduje peníze na stavbu zdi na hranici s Mexikem. Neváhal kvůli tomu na půldruhého měsíce zablokovat rozpočet, takže 800 tisíc federálních zaměstnanců nedostávalo plat, a pak obešel Kongres, když vyhlásil u hranice výjimečný stav, aby mohl čerpat peníze z nouzových zdrojů. Navíc by potřeboval odvrátit pozornost od výpovědi svého bývalého právníka Michaela Cohena před Sněmovnou reprezentantů. Sám ví, že i kdyby si Cohen vymýšlel a lhal, stejně na něm ulpí podezření.
Neúspěch schůzky má však ještě jeden nepříjemný vedlejší efekt. Ukázal, že i malá bizarní diktatura se může USA bez problémů postavit a nepřijmout podmínky Washingtonu, což oslabuje americké pozice při prosazování svých požadavků v dalších oblastech. Mnout ruce si může venezuelský prezident Nicolás Maduro, zástupci afghánského Tálibánu i ambiciózní turecký prezident Recep Tayyip Erdogan stejně jako saúdský korunní princ. Nemluvě o tom, že hanojskou schůzku pečlivě sledovali v Rusku i v Číně.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.