Článek
Člověk postižený formálním myšlením si řekne, no co, jsme přece členy Unie, náš parlament schválil Lisabonskou smlouvu a tím pádem i většinové hlasování. To se nedá nic dělat. A když se vám to nelíbí, pokuste se vystoupit jako Britové a uvidíte.
A pokud ještě není stižen novodobou chorobou altruismu – milosrdenstvím k cizím a vzdáleným na úkor svých bližních a blízkých –, o jakém neměla tušení ani evangelia, utěší se vědomím, že u nás většina z těch necelých tří tisíc migrantů tak jako tak nezůstane a rozběhnou se dříve nebo později za svými bratranci do západních ghett, kde je čeká velkorysejší pohostinství než u nás. A nedej Alláh, řeknou si, v tak malém počtu by nám u vás možná opravdu hrozila integrace.
Euroskeptik ovšem namítne, že i formálně tu leccos nehraje. Žádné sankce nepadly za ty nechráněné hranice Unie. A pokud na ně státy jako Řecko neměly, proč jim EU nepomohla? A co dublinské dohody a právo poslat uprchlíky zpátky do první bezpečné země, kam vstoupili. Když se o to Německo pokoušelo, tak je téměř nikdo nepřijal (72 tisíc) a nešlo o přetížené Řecko nebo Itálii. Formalismus stranou, když jde o samu existenci našich vnuků. Odkud ale najednou ta aktivita bruselských eurokratů?
Ještě nezvolený francouzský prezident Francois Macron se nechal slyšet, že potrestá druhořadé státy Visegrádu za špatnou demokracii (ve skutečnosti za euroskepsi a kritiku Unie), a když se mu zadařilo minulou neděli ve volbách a bude mít za sebou i vládu, nepochybně tím šplhouny a politruky v Bruselu podnítil. Podivné je, že si mohou vůbec myslet, že lze silou a násilím budovat evropskou federaci. Kdo ale ví, co si skutečně myslí. V Americe vznikla unie z nadšení nad novým společným osudem.
Před Maastrichtskou smlouvou (1992) mělo evropské společenství u Evropanů značný kredit, jenže byrokratické integrační zásahy do ekonomiky – euro, dotace obnovitelných zdrojů, náklady na nesmyslný zápas s kysličníkem uhličitým (diesel) a snaha zamíchat obyvatelstvo přílivem cizinců (migrace a multikulturalismus) – budí neutuchající živelný odpor. Po červnovém zvolení oslabené britské vlády exitu mají europolitici dojem, že se integrační mašinérie jenom na chvíli zadrhla, karavana jede dál a psi bezmocně štěkají.
Velice se mýlí a my za ten omyl těžce zaplatíme. Je jen otázkou času, než lidé plně pochopí, jakou hnací silou je nenávist těchto lidí vůči národnímu státu, našemu jedinému domovu, a proč chtějí záměrně vyměnit evropské obyvatelstvo a zcela vědomě importují misogynní, nepřizpůsobivé, sektářské, netolerantní a na dávkách závislé nové občany. Stačí si přečíst plaketu nad návštěvní halou europarlamentu:
„Státní suverenita je hlavní příčinou očividného zla našich časů… jedinou nápravou je federální unie národů.”
Jedinou nápravou je obnova suverenity, na Západě je už možná pozdě, ale ve střední Evropě je ještě co zachraňovat. A české rozhádané vládě i za ten slabý odpor dík!
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.