Článek
Výsledek byl tristní. Nic se nedomluvilo. Jednání neselhala na podstatných otázkách typu, kdo by měl jak přispět a za jakých podmínek. O tom se totiž ani jednat nezačalo.
Německý kancléř Olaf Scholz řekl, že by se o něčem takovém, jako je vyslání vojáků, nemělo vůbec hovořit, že je na to moc brzo, protože ještě není nic domluveno. Až však bude dohoda podepsána, nebude už čas na jednání, protože bude potřeba vyslat jednotky hned. Po ukončení bojů v korejské válce byla dozorčí komise na místě také hned. A to musela jet přes půl světa.
Mnozí hlavně hledali důvody, proč přispět nemohou. Poláci proto, že musejí střežit dlouhou hranici s Ruskem a Běloruskem, což je pravda. Kdyby však dali najevo svou připravenost a podmínili ji tím, že jiné země musejí střežit jejich hranice, byl by to lepší signál. Britové zase podmiňovali svou účast zapojením USA. To dává smysl, protože Londýn chce, aby se Spojené státy do zajištění míru nějak zapojily. Pokud by se Rusko rozhodlo zaútočit, chtěl by mít britský premiér garanci, že evropské mírové jednotky nenechá Washington bez pomoci. Evropa by sama Rusku čelit nemohla.
Američanům však Evropa neukázala nic než tristní nejednotu, kterou nejlépe reprezentuje vyjádření polského premiéra: „Zjistili jsme, že takové schůzky nekončí rozhodnutími.“ Tato slova padla ve chvíli, kdy Evropě reálně hrozí, že do jednání ani nebude moci vstupovat a bude postavena před hotovou věc.
Alexandr Vondra sice měl pravdu, že je to taková „macronovina“, jenomže Macron, který už před časem říkal, že NATO je v klinické smrti, se alespoň o něco marného pokusil. Zatímco my jsme byli pobouřeni, že nejsme schůzce přítomni, i když Ukrajině „tak moc pomáháme“.
To ovšem bylo v danou chvíli vedlejší, jestliže se mělo jednat o vyslání vojáků, kterého se naši politici bojí jako čert kříže, protože by to mohl být poslední hřebík do rakve jejich politické kariéry. Vyslání vojáků není populární. Mohlo by se stát, že na misi zemřou, což je pravda. Vojáci však jdou do armády s tímto rizikem. Armádu nemáme jen na to, aby její břeskná hudba hrála při kladení věnců při nejrůznějších výročích. A nepochybuji, že mnozí vojáci to chápou.
Smutná je nejen neakčnost a rozhádanost Evropy, ale hlavně to, jak se propadá do pasivity. Ještě před čtvrtstoletím se evropské země NATO zapojily do dost sporného bombardování Jugoslávie a operace v Kosovu. V roce 2001 Evropa přispěchala na pomoc Americe šokované teroristickými útoky Al-Káidy a zapojila se do operací v Afghánistánu. Mnohé evropské země, ČR nevyjímaje, se nějak zapojily v roce 2003 i do sporné invaze do Iráku. A nyní, když by mělo jít o naprosto nespornou akci na zajištění míru, na kterou je zatím potřeba se jen připravit, tak jsou slyšet jen výmluvy.
Evropa by se měla inspirovat Ukrajinou. Ta se po ruském vpádu nepoložila, postavila se agresorovi, i když nevěděla, jestli nezůstane osamocena. Kdyby nebojovala, Rusko by z ní udělalo svůj satelit a o žádném příspěvku do mírových sil by se dnes ani nejednalo. Vše by měla pod kontrolou Moskva a ruské jednotky by se mohly rozmisťovat podél současné ukrajinsko-polské, ukrajinsko-slovenské, ukrajinsko-maďarské a ukrajinsko-rumunské hranice. A Putin by mohl přemýšlet, kam zamíří příště.
Nyní si jen můžeme se zesnulým arménsko-francouzským šansoniérem Charlesem Aznavourem, který působil v odboji, zpívat Que c´est triste. Jen ty smutné Benátky, o nichž píseň původně pojednává, bychom měli nahradit Evropou. Aranžmá by pak mohl doplnit pláč pořadatele mnichovské bezpečnostní konference nad osudem transatlantického spojenectví.
