KOMENTÁŘ: (Tradiční) debakl u maturit – Václav Klaus ml.

Navíc to byli ti, kteří si matematiku sami dobrovolně zvolili. Navíc u testu, jehož úroveň se kontinuálně snižuje a nyní již připomíná zhruba „Bělouna“ (kultovní cvičebnici látky základní školy našeho mládí).

Ještě více mládeže propadlo v absolutních číslech u češtiny, protože ta je povinná a dělají ji všichni. Zde jsme překonali desetiprocentní laťku.

Média informují, jako kdyby se stalo něco nového a špatného, ale takto tragické výsledky máme již několik let. V matematice bývaly i horší. Čeština teď poklesla výrazněji. Máme desítky škol, kde mnoho let po sobě neodmaturuje polovina studentů. Neděje se nic. Česká školní inspekce místo této strategické tragédie (rveme do toho 120 miliard ročně) řeší třeba „sociální gramotnost“ nebo soulad Rámcových vzdělávacích programů se Školními vzdělávacími programy. Ministři zavádějí inkluzi a pamlskovou vyhlášku a kariérní řád a „reformu“ (spíše tedy rozvrat) financování a ideologické projekty do škol a „získání celoživotních kompetencí k učení“.

Mimochodem když polovina mladých lidí umí úplný kulový po třinácti letech studia – jsem přesvědčen, že jejich „celoživotní kompetence k učení“ jsou ve fázi „GAME OVER“.

Řeší se podružnosti, lobbistické kraviny, ideologické zločiny a podstatné věci (jako třeba že obrovský počet mladých lidí nic neumí) nikoli.

Typická reakce českých médií? Co dělat, aby úspěšnost u testu byla větší. Jestli by ta matika neměla být lehčí a navěky nepovinná. A možná i ta čeština … Udělat to nějak lehčí pro ty studenty, „modernější“.

NE! NE! NE! Úkolem zkoušky je ověřit znalosti, stanovit laťku. Například u řidičáku chceme jako společnost ověřit, že nový řidič nenabourá na první křižovatce z důvodu neznalosti principu přednosti v jízdě nebo to nenapálí do první dodávky před sebou, protože místo na brzdu šlape na spojku. Tak se zkouší teorie i praktické jízdy. Účelem testu je ověření, že nový řidič vše uspokojivě zvládá. Není cílem, aby byly výsledky testů co nejlepší a všichni prošli.

Kdyby to bylo jako u škol, někteří by dělali zkoušky jen na dálnici, protože neumějí řadit. Jiní by dělali jen teorii. A tomu zas nejdou křižovatky a bojí se rychlosti – tak by dělal zkoušky jenom na polní cestě.

A taky by pro některé uchazeče byly testy lehčí. Někdo by dělal normální testy a některým by stačilo jen poznat ten červenobílý trojúhelník a policajta. Podobný paskvil je cílem nemalé řádky školních lobbistů.

A (maturuje mi druhé dítě letos) musím zmínit i neskutečnou maturitní byrokracii. Státní část; školní část. Ústní část, písemná část, didaktická část … Komisaři a předsedové. Dvouměsíční martyrium.

Já jsem maturoval začátkem června 1988 v úterý odpoledne. Celá rodina (babičky a tak) to věděla, byla napnutá, byla to událost. Nervozita, pak po pár hodinách sláva – dobře to dopadlo. Loni syn Vojtěch a teď dcera Kateřina – píšou pomalu od března písemné školní, pak státní, pak didaktické testy, pak státní ústní, pak školní… Mezitím se nějak průběžně dozvídají dílčí výsledky. Je vždy mezi tím deset dní pauza. Všichni (nejvíc školy) už jsou z toho utrmácení do bezvědomí. Radost nakonec skoro nula – „no tak už to skončilo konečně – sláva“. Jakýsi slavnostní předěl do dospělosti – je fuč.

Stát má udělat tři testy: čeština, matika, angličtina. Ty pod dozorem komisaře studentstvo napíše, centrálně se opraví. Kdo má čtyřky a lepší – může dostat maturitní vysvědčení, kdo má pětku z něčeho – nikoli. Nesplnil státní laťku. Vše ostatní (ústní zkoušky, slohy…) mají dělat už bez byrokratických omezení samotné školy – každá podle sebe. Stát už si svou kontrolu provedl. Čekal bych, že to navrhne ministerstvo – jinak to načtu v září sám.

Protože něco se musí už hergot začít dělat. Ne jenom na ten šlendrián zírat.