Článek
Od francouzské revoluce zápasily v západní demokracii tři hlavní politické proudy, socialistický, liberální a konzervativní. Ještě donedávna nebylo třeba nic vysvětlovat, ale proměna klasických socialistů na tzv. liberální levici během studené války, zejména pak po pádu zdiskreditovaného Sovětského svazu, způsobila v pojmosloví dnešní zmatek. Přestože se západní socialisté svých nedávných sympatií s totalitním komunismem nepochybně vzdali, zkušenost ze života pod vládou hitlerovského i sovětského totalitarismu nemohou přijmout. Ta totiž odhalila společné kořeny a Hitlera stejně jako Stalina řadí jednoznačně nalevo.
Nacionálně socialistická německá strana dělníků (NSDAP) a komunistická strana SSSR postupně svůj radikální mix nacionalismu a ekonomického socialismu upravovaly, a když v roce 1934 vyhlásil Stalin národní bolševismus, nebyl mezi nimi valný rozdíl. Ovšem v Německu nebylo státem řízené hospodářství vyvlastněno – v tomto ohledu bylo méně totalitní.
Jinak měly oba státy společné strukturální charakteristiky militantní ideologické diktatury. Oba režimy byly socialistické (od latinského socius – soudruh), budovatelské a utopické, vycházely z pseudovědecké teorie vývoje světa – třídní boj nebo boj ras. Obě usilovaly o převýchovu svých poddaných. Vláda jedné hierarchické a ideologické „strany“ (převodní páky) absolutní poslušnosti s kultem vůdce rozhodovala o každém postavení a kariéře, ovládala školy a prostředky masové komunikace, vyžadovala konformitu sledovaných občanů s ideologií, rozlišení na společnost a stát zaniklo. Opírala se o tajnou policii, síť udavačů a hrozbu pracovních táborů, novodobou formu otrokářství.
Oba systémy byly nihilistické (účel světí prostředky) a gangsterické (vydírání) a najímaly zločince do policie a speciálních jednotek. Vybudovaly zbytnělou byrokracii, která nabízela kariéru oportunistům. Společnost zahlcovala neustálou propagandou na principu opakované lži a veškeré umění bylo podřízené stejné plakátové estetice oslav zbožštěného vůdce, svalnatých dělníků a prsatých žen, národní mytologie, gigantických soch a veřejných budov. Obě partaje organizovaly pochody, veřejná shromáždění obyvatel s vůdci, masové přehlídky síly a zdraví, kult mládeže, povinné oslavy optimismu i nenávisti proti liberální demokracii, individualismu, humanismu, kapitalismu a Americe (židovské plutokracii). Vzpomeňme si na prvomájová hesla jako „Hadi, štíři, mravenci, Trumanovi spojenci.“ V nacionálně socialistickém Německu se karikoval Churchill a Roosevelt.
Oba bojovné režimy usilovaly o světovládu, „Dnes Německo“, skandovala Hitlerjugend, „zítra celý svět“ a Gottwaldova mládež nezůstávala pozadu, tančit se bude, „až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí“. Společnost měla být organizovaná jako armáda a militantní jazyk zasahoval do každodenního života. „Zařadil se do pracovního procesu.“ Jedinec měl zaniknout v kolektivu.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Nacisté a komunisté vehementně zdůrazňovali rozdíly svých nacionálních socialismů, nebyly valné, ale západním intelektuálům připadala systematická genocida Židů mnohem děsivější než likvidace sedláků a hladomor na Ukrajině, o němž se dlouho nevědělo, a válečné spojenectví se Stalinem přispělo k potlačování zpráv o Gulagu. Ovšem hlavní zásluhu na omlouvání komunismu má levice, která v zápase s pravicovými liberály a konzervativci používá nálepku fašismu. Její marxistický utopismus ji stále ještě svazuje s Leninem.