KOMENTÁŘ: Temné ozvěny pochodu černých košil na Řím – Alex Švamberk

Mussolini na fašistickém sjezdu v Neapoli před 40 000 příznivci řekl 24. října 1922: Buď nám bude svěřena vláda, nebo si ji vezmeme při pochodu na Řím. Dav začal skandovat: „Na Řím! Na Řím! Na Řím!“

Ještě týž den se Mussolini a vedení Národní fašistické strany (Partito Nazionale Fascista), kterou založil v listopadu 1921, rozhodlo, že její polovojenské křídlo, squadristi známí jako černé košile, pod vedením vůdců Emilia De Bono, Michela Bianchiho a Cesara Marii de Vecchi potáhne na italské hlavní město a cestou získá kontrolu nad dalšími středisky. Mussolini zatím čekal v Miláně.

Když si dosluhující premiér Luigi Facta, který sice už podal demisi, uvědomil hrozbu, černé košile se již pohybovaly v Pádské nížině. O tři dny později se rozhodl vyhlásit výjimečný stav, protože Řím je obležen. Král Victor Emmanuel III. však odmítl nařízení o výjimečném stavu podepsat, takže nemohla zasáhnout armáda.

Král se obával, že by mohla propuknout občanská válka, protože napětí ve společnosti bylo v posledních dvou letech značné. Černé košile srpnu 1920 rozpoutaly stávku v továrně Alfa Romeo, která přešla v generální. Když byl v listopadu 1920 zabit v Bologni pravicový radní Giulio Giordani, využili toho k potlačení socialistů a anarchosyndikalistů. Ve volbách v květnu 1921 získala Mussolinim založená organizace Fasci di Combattimento (Bojové svazky) 36 křesel jako součást liberální Národní Unie. Tu záhy opustila, chvíli koketovala se spoluprací se socialisty, ale nakonec se Mussolini rozhodl založit vlastní partaj, kde by byl šéfem.

Poté, co nebyla proti černým košilím nasazena armáda, bylo Mussolininu jasné, že získá moc. Viktor Emmanuel III., který se na jednu stranu bál, že by mohl být svržen, a na druhou si myslel, že takto bude moci lépe Mussoliniho usměrňovat, ho 29. října pověřil sestavením vlády. O den později Mussolini přijel vlakem z Milána do Říma ještě před tím, než do něj vstoupili sqaudristé. Fašisté prošli městem v triumfálním průvodu.

I když se říká, že šlo o převrat, nešlo o násilné převzetí moci v pravém slova smyslu. Převzetí moci bylo v souladu s ústavou, jen pod hrozbou síly. Mussolini ovšem velmi rychle demokracii měnil na diktaturu. Jestliže v prvním Mussoliniho kabinetu byla ještě řada ministrů, kteří nebyli z jeho strany, aby se ukázal jako sjednotitel Itálie, postupně si přisvojoval stále větší moc.

Když socialistický poslanec Giacomo Matteotti kritizoval volby uspořádané v dubnu 1924, v nichž společná kandidátka fašistů, nacionalistů a liberálů získala skoro dvě třetiny hlasů, jako neregulérní, byl 10. června 1924 unesen fašistickým komandem a zavražděn. Na začátku roku 1925 se Mussolini nepřímo k činu přiznal, když převzal „mravní, politickou a historickou zodpovědnost za vše co se stalo“.

V roce 1926 se Itálie stala diktaturou, bylo nastoleno fašistické zákonodárství, politické strany s výjimkou fašistické byly rozpuštěny a parlament nahradila Velká fašistická rada. Zakázány byly stávky veřejných zaměstnanců a politické stávky. Povolené byly jen fašistické oborové svazy a byla ustavena mládežnická organizace, v níž bylo členství povinné.

Podobné uchopení moci jako v Itálii v roce 1922, které není v rozporu s ústavou, ale vede k nastolení diktatury nebo totalitního režimu, jsme mohli sledovat ve 20. století opakovaně. V Československu v únoru 1948 také nešlo o komunistický puč. Komunisté už byli u moci, a když menšina nekomunistických ministrů podala demisi, jen si ji upevnili. V ulicích byla úderná pěst dělnické třídy, Lidové milice, zasáhnout však nemusely. Prezident Beneš demisi přijal. I Adolf Hitler se dostal v roce 1933 k moci legálně, když si část německých špiček myslela, že ho ukočíruje a bude jim sloužit.

Na tyto události nelze zapomínat zvláště nyní, když volby v Itálii vyhráli postfašističtí Bratři Itálie a o minulém víkendu se jejich předsedkyně Giorgia Meloniová – pár dnů před stým výročím pochodu na Řím – stala premiérkou, přičemž 26. října ji ve funkci potvrdil i Senát.

Meloniová v devadesátých letech působila v mládežnické organizaci neofašistického Italského sociálního hnutí (MSI), které v roce 1946 založili příznivci Mussoliniho. Stranu až do roku 1988 vedl Giorgio Almirante, který za války přispíval do čtrnáctideníku s příznačným názvem La Difesa della Razza (Obrana rasy) a působil jako ministr kultury v loutkové a Hitlerovi věrné Italské sociální republice.

V roce se MSI proměnila v umírněnější Národní alianci, s níž zůstala Meloniová spjata až do té doby, než si založila Bratry Itálie. Za ně kandidovala na římskou radnici Mussoliniho vnučka Rachele a do Evropského parlamentu Mussoliniho vnuk Caio Giulio Cesare. Ukazuje to nejen, že Itálie neprodělala žádnou defašizaci, ale i to, že idea silného vůdce a nekompromisní strany je – zejména v turbulentních dobách – stále populární navzdory tomu, že ti, kteří uspějí, jdou často v Mussoliniho stopách. Stačí se podívat na kroky Vladimira Putina.