Článek
Po skončení druhé světové války se technologický boj mezi dvěma supervelmocemi přesunul do nových dimenzí – na oběžnou dráhu Země a k mezikontinentálním balistickým raketám. Na jedné straně stál německý inženýr Wernher von Braun, jehož práce na raketách V-2 a ve vývoji raket nacistického Německa položila základy amerického vesmírného, civilního i vojenského programu, jenž vygradoval vyvinutím rakety, která vynesla lidskou posádku na Měsíc. Američané si bez ohledu na morální stránku věci uvědomovali, že schopnosti německých vědců budou potřebovat. Na druhé straně Sergej Koroljov, sovětský génius, který přes veškeré útrapy stalinských čistek a několikaleté věznění s následkem v podlomeném zdraví dokázal vést Sovětský svaz k historickým úspěchům. Tím byl i známý první satelit na oběžné dráze – Sputnik.
V tomto soupeření šlo o víc než jen o technologickou nadvládu. Byl to souboj ideologií a strategické dominance. ICBM vybavené jadernými hlavicemi se rychle staly symbolem moci a odstrašující síly. Schopnost zasáhnout cíle tisíce kilometrů daleko během několika minut přes nepředstavitelně nákladné výdaje změnila strategii válčení a přinesla světu dosud nevídanou hrozbu – možnost jaderné zkázy. I když se svět proměnil z bipolárního s dvěma hlavními supervelmocemi během studené války na nynější multipolární, souboj je v lecčems podobný a určí další směřování světa. Konflikty, jejichž podstata se téměř nemění, ale podoby neuvěřitelně proměňují, totiž bohužel patří k vývoji lidstva a jak je vidět, ani stoupající civilizační úroveň na tom dosud nic nezměnila.
Ruské nasazení ICBM na Ukrajině je přitom součástí širšího technologického boje, který dnes zahrnuje nejen rakety, ale i drony, satelitní komunikaci, dálkově naváděné bomby, kybernetické útoky a mnoho dalšího. Použití mezikontinentální rakety v lokálním konfliktu může být pokusem o demonstraci síly – podobně jako při studené válce, kdy každé testování raket bylo pečlivě sledováno jako projev technologického pokroku a ukázka rozvoje nových schopností a odhodlání je použít.
Zde se však nabízí důležitý rozdíl. Zatímco v éře von Brauna a Koroljova šlo o soupeření dvou supervelmocí s relativně jasnými pravidly a mechanismy kontroly, dnešní konflikty často zahrnují asymetrické prvky, které ztěžují interpretaci a reakci. Válka je v ruské doktríně více proměnlivá, všudypřítomná, vede se bez pravidel. Platí jen, že účel světí prostředky. Ukrajina, podporovaná západními technologiemi, čelí existenčním výzvám a konfliktu s genocidními prvky. Odvěký souboj o Ukrajinu jako zemi na pomezí sfér vlivů, který je přitom zároveň i zástupným konfliktem velmocí, se opět posunul na další úroveň. To ostatně dokládá i nasazení Severokorejců na ruské straně.
Podobně jako Koroljov čelil mnohým překážkám ve snaze o dosažení úvodní sovětské nadvlády během studené války, dnešní technologové pracující na straně Ruska i západních zemí zápasí s omezenými zdroji a tlakem na rychlé výsledky. Na ukrajinské straně vidíme západní technologie, jež mění průběh a dynamiku konfliktu a prvním výrazným zásahem bylo nasazení raketometů Himars již od června 2022 až po nedávné povolení použití raket ATACMS s dlouhým doletem i na ruském území. Nic z toho na jedné či druhé straně však není samo o sobě rozhodující prvek. Technologický souboj se dále urychluje.
Nasazení ICBM ve válce na Ukrajině je připomínkou, jak důležitá je technologie v konfliktech. Stejně jako v době von Brauna a Koroljova, kdy soupeření pohánělo obrovský technologický pokrok, i dnešní válka přináší inovace, které mohou mít dlouhodobý dopad na globální bezpečnost. Hlavní otázka však zůstává – dokážeme se poučit z historie a zabránit tomu, aby se technologický boj proměnil v katastrofu podobnou té, které se svět obával během studené války?