Článek
Přesto navzdory brutální hrozbě násilné smrti žijí na východě Ukrajiny miliony lidí. Většina z nich dobrovolně a ještě pořád i odhodlaně. Nechtějí odejít dál na západ země do trochu bezpečnějších zón, nebo dokonce svou Rusy napadenou zemi opustit. Ukrajina je jejich vlast a oni jsou Ukrajinci. To bez zaváhání říkají nejen lidé v Charkovské oblasti, kde často pobývám. Jejich statečnost je obdivuhodná. Mnohdy nepochopitelná. Zvlášť vzhledem k vyčerpanosti a únavě, které jsou patrné opravdu už v každé tváři.
Kromě víry, že válku proti ruským okupantům vyhrají (byť to bude velmi těžké a ještě netuší, jak a kdy), jim pomáhá udržet příčetnost i jakási mírná forma fatalismu. Když jste na Ukrajině prvních pár dní, vnímáte to podezíravě. Jak může vzdělaný člověk jednadvacátého století za volantem tesly a telefonující z iPhonu jen tak přijmout fakt, že nedokáže svůj život řídit a cele ovlivnit? Naše vyspělá civilizace je postavena na myšlence, že své životy drží každý z nás ve svých rukou. Chceme tomu věřit. Protože do jisté úrovně událostí a jednání tomu tak může být a je.
Ukrajinci v to jako moderní lidé věří také. Ovšem jen do té míry, do jaké lze sloučit tento moderní imperativ atomizované společnosti s vražednou slepou silou bomb a raket agresorů, kteří přišli ukrást vaši zemi a povraždit co nejvíc jejích obyvatel.
Válka vrací lidi k podstatě života – ke smrti. Uvědomění si, že konec může přijít kdykoliv navzdory našim plánům a představám a že to může být smrt násilná a brutální, před kterou nás naše vyspělá společnost nechrání, vrací životu vzácnost. S tím přichází i fatalismus. Akceptování, že náš život ovlivňují události, které nemůžeme odvrátit nebo změnit.
V malých dávkách může fatalismus fungovat jako lék na malomyslnost a paniku. Vidím to na Ukrajině každý den.
„Tahle raketa (ještě) nebyla pro mě,“ říkají. Drobný každodenní fatalismus činí Ukrajince odolnějšími vůči ruskému teroru. Protože život a přežití jsou vždy do jisté míry loterie.
Před pár dny jsem měla debatu o Ukrajině ve Vídni. Bylo plno a Vídeňáci mne zasypávali dotazy. Nechyběly ani takové: co můžeme dělat, když se bojíme, že se válka rozšíří až sem? Že nás zabije jaderný výbuch?
Mohla jsem jen pokrčit rameny a podělit se s nimi o ukrajinskou lekci v zachování příčetnosti. Až začnete panikařit třeba při čtení zpráv o rostoucí hrozbě třetí světové války, zkuste pár kapek fatalismu. Jde ruku v ruce s vírou, že i ty nejhorší věci někdy dopadnou dobře.
Válečný zločin. Rusové poslali dron na ukrajinskou zdravotní sestřičku a sanitku
