Článek
V neděli dal šéf Bílého domu Turkům zelenou, když oznámil stažení amerických vojáků z oblasti. Po telefonickém hovoru prezidentů Turecka a Spojených států amerických vláda v Ankaře s neskrývanou radostí oznámila, že útok na Kurdy může přijít kdykoliv. Přesný obsah hovoru sice neznáme, ale není těžké na základě minulých zkušeností odhadnout, co si asi tak prezidenti Erdogan a Trump povídali.
Turecký prezident pravděpodobně vyzdvihnul potřebu Turecka bránit svou jižní hranici, na níž jsou podle něj kurdští teroristé. Postěžoval si na Evropskou unii, která mu nedává dost na miliony syrských běženců v zemi. Nabídnul svou vysněnou bezpečnostní zónu, kam Syřany vrátí, ať chtějí, nebo ne. Fakt, že nechtějí, se projevuje zvýšením počtu migrantů do Evropy. Kdo by také do válečné zóny chtěl, když z jedné předtím utekl.
Erdoganův americký protějšek ucítil šanci získat politické body přivedením svých chlapců domů z další války, která už jeho zemi stála tolik lidských i materiálních zdrojů. Zbavení se odpovědnosti za zajaté příslušníky takzvaného Islámského státu odůvodnil tvrzením, že jeho země je sedm tisíc mil daleko. Ať se prý starají jiní. S bohatými Evropany v čele. Jaksi zapomněl, že kdyby USA nerozvrátily Blízký a Střední východ svým vývozem demokracie, islamisté by pořád byli ve fázi plánování. Na tomto místě je potřeba zmínit neblahou roli Velké Británie a několika dalších unijních států při vpádu do Iráku.
Druhá věc, na kterou americký kovboj zapomněl, je vděk. Kurdové, včetně bojujících žen, krváceli nejen za Spojené státy. Nezaslouží si opustit bývalými spojenci, za které tahali horké kaštany z ohně, a být vydaní na milost nepřátelům. Celosvětová vřava, která se kvůli plánu opustit Kurdy strhla, by Donaldu Trumpovi asi byla jedno. Nebyla by první, ani poslední. Když ho ale začali opouštět i vlastní spojenci v Republikánské straně, představitelé armády a různé konzervativní náboženské skupiny, vzpomněl si na blížící se volby. A na tureckou koupi ruského protiraketového systému S-400. Trump by tedy vlastně odměnil toho, kdo jeho samotného zradil, a v oblibě voličů by nic nezískal.
Stali jsme se tak svědky obratu ze dne na den. Turkům prý Trump zničí ekonomiku, když zajdou za určitou hranici. Škoda, že nevíme za jakou. Kurdy prý Trump neopustí. A Turecko bylo vyřazeno z plánování vzdušných operací nad severní Sýrií. Kurdové jsou i tak slabší, ale v případě nasazení tureckého letectva by neměli šanci už vůbec. Pro jistotu ale chystají dohodu s Bašárem Asadem, Ruskem i Íránem.
Prezident Spojených států amerických nejdřív nechal Turkům volnou ruku k obsazení severu Sýrie. Pak zjistil, že je v tom je sám, a pomalu obrací. Škoda už se ale stala. Američané se stali zase o něco více nedůvěryhodní. Evropa se může bát nárůstu počtu migrantů. Írán s Ruskem mohou slavit. O krvelačnosti Turecka není pochyb. Jediná dobrá zpráva je, že zatím - alespoň pro dnešek - USA Turkům vraždění Kurdů v Sýrii komplikují.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
S nedůvěryhodností USA se bohužel stáváme nedůvěryhodní i my, spojenci Washingtonu. Stali jsme se kvůli proradnosti prezidenta Trumpa také méně bezpeční. Kdo by se příště s USA a námi spojoval, když ví, že může být kdykoliv hozen přes palubu. Dotkli jsme se prázdnoty. Možnost otočit se, odplivnout a jít dále ale bohužel nemáme.