Článek
Dokud uprchlíci nezamíří do Evropy, tak nás konflikt zajímat nebude, přesto bychom měli sledovat, co se děje i ve vzdálenějších regionech a reagovat na to. Podstatě konfliktu mezi velitelem armády Abdalem Fattáhem Burhánem a velitelem RSF Mohamedem Hamdanem Dagalem známým jako Hemedi nebudeme rozumět. Kromě toho, že oběma jde o moc a nemíní se o ni dělit.
Jenomže nejde jen o dva ambiciózní generály. V zemi se těží chrom i zlato, mimochodem zlaté doly ovládá RSF, i ropa – a další přes ni proudí z Jižního Súdánu. Port Súdán je branou východní Afriky. V zemi investuje Čína i Saúdská Arábie a své zájmy tam má také Rusko, které by si rádo splnilo svůj dávný sen o přístupu do Indického oceánu a vybudovalo tam přístav. Umožnilo by mu to působit v Rudém moři, kudy plují tankery do Indie a Číny, ale kudy též vedou lodní linky se zbožím mířícím z Číny a Koreje přes Suezský průplav do Evropy.
V Súdánu navíc působí wagnerovci, podobně jako v sousední Středoafrické republice nebo v Libyi, kde podporují polního maršála Chalífu Haftára. V Súdánu zřejmě stojí Prigožinovi žoldnéři za silami RSF, které jim za jejich podporu pravděpodobně platí zlatem z dolů, jež ovládly. Velitel Hemedi má i podporu Spojených arabských emirátů, protože příslušníci RSF pomáhali vojákům Emirátů držet jemenský Aden, aby se ho nezmocnili šíitští Húsíové. Proti těm bojovali na straně arabské koalice vedené Saúdskou Arábií tisíce súdánských vojáků.
Súdán je další oblastí, kde se střetávají zájmy nejen regionálních mocností, ale i těch globálních. Ignorovat tam dění v době, kdy se Čína a Rusko snaží změnit rozložení sil ve světě, by nebylo rozumné.
Ne že bychom mohli interní konflikt nějak ovlivnit, ani větší hráči se v něm nechtějí příliš angažovat, i když Saúdové se snaží obě strany dotlačit k jednání. Musíme si však uvědomit, že není dobré soustředit se výhradně na Ukrajinu nebo Tchaj-wan a možná pár dalších. Tím nechci říkat, že je špatné podporovat Tchaj-wan, když víme, že by ho Čína ráda dostala pod plnou kontrolu, a také víme, jak postupuje v Hongkongu. Situace na ostrově je ale komplikovaná a neměli bychom se zaplést do místního předvolebního boje.
Ukrajinu je nutné podporovat všemi možnými způsoby a je dobře, že prezident Petr Pavel jel na východ. Ale nesmíme zapomínat, že i naše dobré vztahy například s ostrovními státy v Pacifiku byly pro Kyjev rovněž přínosem. Napomohli jsme tomu, aby v OSN tyto země hlasovaly pro odsouzení ruské agrese, byť je pro ně válka na Ukrajině ještě vzdálenější než nám boje v Súdánu.
Hlavně bychom však měli sledovat dění na Blízkém východě, který představuje jeden z neuralgických bodů dnešního světa a probíhají v něm velké změny. Zlepšují se vztahy mezi Íránem a Saúdskou Arábií, což netěší Izrael, jenž spoléhal na sunnitské státy Zálivu, že budou jeho spojenci proti Teheránu. Izrael, oslabený vnitřními spory, navíc čelí dalším palestinským útokům. Z izolace se postupně dostává Sýrie, což bychom neměli opomíjet. Naopak bychom měli těžit z toho, že jsme během občanské války v Damašku zastupovali zájmy EU, aby to neskončilo pouze u výstavy uměleckých děl, které poničili radikálové a které se u nás restaurovala. A ve volbách v Turecku po dlouhé době není jasné, jak dopadnou.
Že je Ukrajina pochopitelnou prioritou, by nemělo znamenat rezignaci na další oblasti. Je důležité sledovat v nich dění, orientovat se v něm, abychom nebyli zaskočeni, ale naopak z tamního vývoje případně dokázali těžit.