Článek
Muže při tom natáčí kamery, další lidé mu tleskají a on pak spokojeně pokračuje ulicí dál. A policisté stojí opodál a nedělají nic.
A tyhle obrazy nepřicházejí jen z Londýna, ale i z Francie, Německa, Dánska, Švédska či Belgie…
Jsem Husákovo dítě, ročník 1978. Když jsem jako studentka objevila holokaust a podstatu genocidy, nemohla jsem pochopit, jak to lidstvo mohlo tenkrát dopustit. Byla jsem si jistá, že už nikdy se nic takového nemůže stát. Protože to přeci my Evropané už nikdy nedovolíme. Celý život proto věřím v demokracii, lidská práva, morální hodnoty a odpovědnost jednotlivce za jeho činy. Nikdy bych si nepomyslela, že znovu uvidím v ulicích evropských měst stejné obrazy, které bylo možno sledovat před rokem 1938 v Německu. Stejné davy, stejná hesla, stejná nenávist.
To, co vidíme dnes v ulicích evropských měst, už umíme jasně pojmenovat – rasismus, výzvy k hanobení jiného národa, vyzývání k válce, šíření propagandy teroristických organizací, šíření nenávisti vůči jinému náboženství a národu.
Tohle všechno je zakázáno ve všech zemích EU, je to zakotveno v ústavách, zákonech, kodexech, je to součástí politických programů a hesel mnoha organizací.
To vše je teď v ulicích Evropy pošlapáváno. A reakce odpovědných činitelů a složek, které mají dohlížet na dodržování zákona? Nic. Německo kdysi řeklo „už nikdy více“, a pak nechá importovat arabský antisemitismus, který tam přinesli lidé, kteří v něm byli vychováváni ve svých zemích původu. A co je šílenější – nijak proti tomu nezasahuje. Už je těch lidí příliš moc? Bojíme se jich? Nebo si dál hrajeme na humanistické demokraty? Budeme dál politicky korektní? Jenže tahle naše korektnost otevírá dveře islamismu a celou Evropu vede do obrovského nebezpečí. Ti, kdo před tím varují, jsou většinou nálepkováni jako extrémní pravice, extremisti, dezinformátoři, a jsou tak znevěrohodněni před celou společností.
Přitom v roce 2013, 2014 celý svět s hrůzou sledoval, jak ulicemi Iráku a Sýrie proudily tisíce džihádistů a provolávaly radikální hesla. Allahu akbar (Bůh je veliký) a Takbir (Není jiného boha než Alláha) jsou běžná náboženská hesla, pokud je však provolávají tisíce lidí, kteří zároveň nesou vlajky teroristických organizací, pak to podstatně mění situaci. Pokud tito lidé k tomu provolávají „smrt Židům“ a evropští policisté to nechají bez reakce, je to horší než na Blízkém východě, kdy se proti nim vždy někdo postavil. A my koukáme. Máme strach? Bojíme se, že příště místo praporů budou držet samopaly? Nebo jsme jen lhostejní? „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu,“ řekl kdysi Václav Havel.
Český policejní prezident Martin Vondrášek k propalestinským demonstracím v Praze uvedl, že policie zahájila úkony trestního řízení ve 14 případech kvůli podezření z antisemitismu. A požádala u hesla „From the River to the Sea Palestine will be free“ (Od řeky k moři bude Palestina svobodná; protiizraelské heslo) o posouzení státní zastupitelství, zda je možné to trestně postihnout.
Islamisté využívají utrpení Palestinců ke svým cílům. Hraje se zde vysoká hra – psychologická válka. Hraje na city, emoce, kterým je tak snadné podlehnout.
Proto statisíce lidí jsou v ulicích a provolávají hesla za osvobození Palestiny. Ale od koho vlastně? Neměla by nejdříve být zbavena teroristů? Hesla by se dala brát vážně, kdyby tyto davy skutečně protestovaly proti autoritářství a extremismu Hamásu nebo požadovaly demokracii v Ramalláhu. Ale tak to není.
Evropa byla považována za bezpečný přístav, kam před islamistickým terorem utekly statisíce lidí z mnoha zemí světa. Hledají tu bezpečí a klid od islamistů. Jenže humánní Evropa nechala vyrůst islamismus i tady, uprostřed Evropy. A nechává jej rašit dál i přes všechna varování. Ohrožuje tak nejen ty, kdo sem před tím uprchli, ale i své vlastní občany. A tak všichni koukáme, jak v ulicích vlajou vlajky Islámského státu, al-Káidy a Tálibánu. Zatím jen vlajky. Ale jak dlouho?
Co se s Evropou stalo, že není schopna tomuto zabránit a jen přihlíží? Až příště islamisté vyrazí do ulic ozbrojeni jako v Sýrii a Iráku, tak bude co?
Židé odcházejí z Evropy. Bojí se zde o svoji bezpečnost. Místo toho se zde náramně daří arabskému antisemitismu. Evropa si, zdá se, vybrala svoji cestu. Politická korektnost dláždí cestu islamizaci Evropy a Západu. Cítím hanbu. Cítím smutek. A bezmoc.
Židovská škola v Montrealu se stala terčem střelby. Už podruhé za týden
