Článek
Macron obvykle označovaný za dobrého stratéga se krutě přepočítal, když po neúspěšných volbách do Evropského parlamentu vypsal předčasné parlamentní volby. Svou pozici ještě více oslabil bez ohledu na to, jak dopadne kolo druhé.
Národní sdružení pošilhává po většině, což by znamenalo získat 289 křesel v 577členném parlamentu. Daleko tomu není, ale těch pár dalších křesel se mu zřejmě nepodaří utrhnout. Nemá moc kde brát. Navíc se proti němu zřejmě spojí všechny strany, premiér Gabriel Attal už vyzval, aby všichni volili proti lepenovcům. Výzva určitě nebude oslyšena, i když nemusí zafungovat jako v roce 2002, kdy se v druhém kole prezidentských voleb všichni spojili proti zakladateli strany Jeanu-Mariemu Le Penovi a prezidentem se stal Jacques Chirac. Současné Národní sdružení je přece jen umírněnější, než byla jeho Národní fronta, a to protože chce skutečně vládnout. Politolog Jacques Rupnik se však nebude mýlit, když řídká, že většinu nezíská.
Ani to, že Národní sdružení nezíská většinu, však nijak nezmírní neúspěch Macrona a jeho ideje centristické spojující strany. Té se daří jediné – vytvářet si silné protivníky na obou křídlech politického spektra. Levice i (ultra)nacionalistická pravice se shodují na jediném – Macrona nechtějí.
Když Macronova strana Obnova (Renaissance) propadla ve volbách do Evropského parlamentu, kde získala jen 15 procent hlasů, zatímco Národní sdružení skoro třetinu, prezident se rozhodl rozpustit parlament a vypsat nové volby. Tento krok skoro nikdo nechápal, předčasné volby nebylo nutné vypsat, kabinet premiéra Gabreila Attala mohl dál vládnout a nic nenasvědčovalo, že by ani ne měsíc po evropských volbách Francouzi měli hlasovat jinak. Pokud Macron sázel na to, že výsledek evropských voleb vyburcuje Francouze, aby se sjednotili proti lepenovcům, tak se přepočítal. Zkušený stratég by však měl vědět, že se nevyplácí sázet na to, že předčasné volby posílí otřesenou autoritu, většinou přichází pravý opak, který může mít fatální důsledky nejen pro další kariéru politika, ale i stranu nebo celou zemi
Francouzský prezident se přinejmenším zařadil po bok britské premiérky Theresy Mayové, která také vypsala předčasné parlamentní volby v červnu 2017, tedy v době, kdy konzervativci oslabovali, aby měla silnější mandát pro vyjednávání podmínek ochodu z EU. Opak se stal pravdou, konzervativci sice vyhráli, ale ztratili v parlamentu většinu, museli spoléhat na severoirské unionisty. Vyjednanou smlouvu o vystoupení Británie z EU se Mayové opakovaně nedařilo protlačit parlamentem kvůli odporu vlastních poslanců, až v létě 2019 rezignovala.
Ještě horší následky pak měla snaha utlumit euroskeptické hlasy britských konzervativců slibem referenda a vystoupení z EU, jak to udělal David Cameron. Doufal, že výsledek bude podobný v případě referenda o skotské nezávislosti, které se konalo tak brzo, že ho Skotové odmítli, jenomže Britové hlasovali pro brexit, protože v zemi se vedla silná kampaň za odchod.
I když by si Macron podobný osud za svůj neuvážený krok zasloužil, neměli bychom mu ho přát. Vítězství lepenovců v letošních parlamentních volbách a zejména Le Penové v příštích prezidentských volbách by prudce změnilo kurz Francie, která by mohla přestat být jedním ze dvou klíčových unijních tahounů. Ani případné vítězství Nové lidové fronty by však nebylo žádným ternem. Významné místo v ní zaujímá až ultralevicová Nepoddaná Francie (Le France insouminse), která je proti neoliberalismu, pro ekologický socialismu, green deal, ale je současně euroskeptická.
Richard Müller sice zpívá Horáčkův text, že „svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč“, jenomže míru rizika je nutné vážit na lékárenských vahách a někdy je lepší nedělat nic, což ale neznamená řídit se přístupem teflonové Angely Merkelové, po níž vše steklo a skončila u oblíbené metody mnohých současných politiků „nechme problém vyhnít“. Jsou chvíle, kdy je lepší posečkat a mezitím se pokusit pomocí drobné práce situaci zlepšit.
