Článek
Znepokojení společnosti lze chápat. Se stávkami se setkává vzácně, natož s tak rozsáhlou, a ještě ve školství, kde nejsou podobné protesty běžné. Učitelé a další zaměstnanci škol bývají loajální. Zazněla slova o přehnaných požadavcích, o tom, že učitelé a nemají proč stávkovat a lékaři vypovídat dobrovolné přesčasy. Když už, tak své problémy mají řešit jinak – při jednáních, která k ničemu nevedla.
Stávka je zcela běžnou formou protestu a svým způsobem představuje návrat k normalitě. Jsme svědky zcela obvyklého vzorce, pravicová vláda dělá to, co se od pravicových vlád očekává – snižuje zadlužení pomocí škrtů. Zcela logická je i reakce lékařů a učitelů, kteří cítí, že se toho po nich chce moc a že škrty na ně dopadají příliš tvrdě. Protože vnímají, že škrty na ně dopadají až příliš a nejsou je schopni zvládnout, rozhodnou se pro protest, pro stávku. Vláda na to logicky zareagovala, snaží se snížit tlak na obě skupiny, a dokonce vyškrábla nějaké peníze, aby jim přilepšila.
Nepůsobí to elegantně jako zákulisní dohoda, ale je to mnohem čistší. Představa, že všichni mají stejné zájmy a rozumí ekonomickým obtížím celého hospodářství, s nimiž se vláda potýká, jsou liché a patří do doby vlády jedné strany s jejím heslem „hlavně klid na práci“. Každému je bližší košile než kabát, sleduje především svoje zájmy, které se snaží prosadit, a vláda, která si ve svatém zápalu snižovat zadlužení neuvědomuje, že tlak je příliš velký, na to reaguje. Je to mnohem lepší než populistické uplácení.
Stávka paradoxně ukazuje, že naše společnost je zdravá, i když odbory nejsou tak silné jako v západoevropských zemích. Podstatné je, že protesty mají ekonomické příčiny a stávkující mají ekonomické požadavky. Tak tomu má ve zdravé společnosti být. V nich se vlády, které se drží moci silou, nesvrhávají při demonstracích, ale střídají se po prohraných volbách.
Ekonomický motiv měla i hladovka bývalého disidenta Jiřího Gruntoráda, ke kterému se přidal John Bok. Zcela oprávněně jim vadily nízké důchody chartistů. Gruntorádův požadavek na odstoupení ministra práce Jurečky byl však politicky motivovaný a absurdní. Jurečka nemůže za to, že se otázka důchodů disidentů dlouhodobě neřešila. Takovémuto požadavku skutečně nejde vyhovět, i když je každý nahraditelný.
Paradoxně se jim však při kompromisu, jenž ukončil jejich protest, podařilo nejen dosáhnout zlepšení situace chartistů, kteří mají nízké důchody, neboť nemohli dělat práci adekvátní jejich vzdělání nebo schopnostem. Ukázali navíc, že současné společnosti, která se ohání odkazem listopadu jako divá, jsou jeho strůjci ganz egal. Jestliže vláda zrušila usnesení, kterým se loni v lednu přihlásila k tradicím zápasu Charty 77 o lidská práva a demokracii, popřela odkaz minulosti, k níž se halasně hlásí. Byla v těžké situaci, smrt jakéhokoli z protestujících by vyvolala bouři protestů. Ovšem to, jak se demaskovala, o lecčem vypovídá.