Článek
Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo. Samotný příjezd tanků jsem nezažil. Pár dnů před 21. srpnem 1968 jsme s rodiči odjeli. Ve strachu, který si pořád vybavuju. Před odjezdem jsem se díval na model letadla na knihovně a přemýšlel, jestli ho ještě uvidím a jestli zůstane stát nový panelák, do kterého jsme se před pár lety nastěhovali. Naši nebyli hloupí a věděli, co může přijít. Sice se mě snažili držet stranou dění, ale sedmileté dítě chápe více, než si mnozí rodiče myslí.
Po pár dnech se jejich obavy naplnily. Armády Varšavské smlouvy přišly „na pomoc“ v noci na 21. srpna. A nešlo o žádnou přátelskou návštěvu, jak ukazovaly stopy po kulkách na Národním muzeu. Jak tvrdé to bylo, mi došlo o pár let později, když nám ruštinářka v šesté třídě vyprávěla o osmašedesátém. Dávka ze samopalu jí proletěla oknem a kulky se zaryly do stěny a stropu. Na chlad a hrůzu v jejím hlase nešlo zapomenout.
Loňský 24. únor ukázal, že na srpen 1968 není radno zapomínat. A nelze ho vidět izolovaně. Je jedním z kamínků v mozaice, která ukazuje politiku Moskvy, u níž nezáleželo na režimu a jménu aktuálního vůdce. Chruščov se nechoval jinak než Brežněv. Druhý vyslal v osmašedesátém tanky do Prahy, první v šestapadesátém do Budapešti. Důvod byl stejný jako nyní v případě Ukrajiny. Udržet si kontrolu nad svými satelity.
Jako rudá nit se posledních sto let vine sovětskou a ruskou politikou snaha získat zpět území ztracená při pádu carského režimu. Stalin se kvůli snaze ovládnout opět západní Ukrajinu a Bělorusko i pobaltské země neváhal spojit s Hitlerem a klidně přepadnout i Finsko.
Upírat rudoarmějcům, že nás osvobodili, nikdy nebudu, bez nich bych tu možná ani nebyl. Jejich oběti je nutné si vážit a ctít ji. Současně však nelze pomíjet, že se takto Stalinovi podařilo dostat pod kontrolu východoevropské země, přičemž nechci říkat, že právě to pro něj bylo prioritou.
Po rozpadu Sovětského svazu jde Putin v Gruzii a na Ukrajině ve šlépějích předchozích moskevských vládců s imperiálními choutkami. Srpnové výročí je dobrou příležitostí uvědomit si chování Moskvy.
Ani milovníci Putina nemohou hájit invazi do ČSSR, jež byla zdůvodňována slovy o rozšiřování NATO úplně stejně jako ta dnešní na Ukrajině. Tady nemohou říkat své oblíbené „Ano, ale…“, u kterého si vždy vzpomenu na oblíbenou frázi, jíž Sověti vždy odráželi kritiku Američanů: „Ale u vás bijí černochy!“. Tím neomlouvám přetrvávající rasismus, ale trochu to připomíná biblické rčení o břevnu ve vlastním oku.
Je potřeba si uvědomit, že demokracie a svoboda slova neznamená pět minut prostoru pro Žida a pět minut pro nacistu, čehož se zastánci Putina nebo odpůrci vakcín domáhají. Jsou jasná fakta. Vakcíny zbavily lidstvo hrozby mnoha nemocí a Rusko se chová agresivně. Historie se musí studovat ze všech aspektů, ale nesmí to vést k její naprosté relativizaci jen proto, že každý má přece právo na svou pravdu. Tady nejde o pravdu, ale o ruskou propagandu, které podobné relativizace umetají cestičku.
Jiným zase umetají cestičky k prosazení jejich názoru například vyjádření, že poválečné masakry Němců byly horší než Lidice. Soudce Robert Fremr je v pořadu o Karlu Vašovi dokonce neváhal srovnat s těmi rwandskými. Ano, byly svinské, ale nesmí se zapomínat na kauzalitu. Kdyby Němci nezahájili obě světové války, nic podobného by je nepotkalo.
Nebýt invaze v osmašedesátém, neříkal bych jako desetiletý kluk svým rodičům, kteří se báli, že skončí bez peněz, neboť otec věděl, že přijde o práci, že budu po sídlišti prodávat kytky, které jsem vypěstoval. Normalizace ukázala, kdo má jaký charakter, ale je třeba si uvědomit, že nastala po invazi vedené Sověty a na přání Kremlu, aby si to tu noví vládci vyřídili se všemi podporovateli „kontrarevoluce“. Naštěstí se našlo dost lidí ochotných pomoci, kteří půjčili mému otci své jméno, aby pod ním mohl překládat, ale to už je jiná kapitola.
