Článek
V Srbsku lidé, kteří chtějí, chodí bez roušek, o respirátorech ani nemluvě. Nucenou ochranu úst mají jen zaměstnanci v obchodech, pohostinství, na benzínkách, v muzeích apod. Bělehradské bary a restaurace jsou plné uvnitř i venku, hraje hudba, zpívat se může. Nikdo nemusí předstírat, že je součástí jedné rodiny, nebo hledat před kontrolami útěk v právních kličkách typu odmítám výpověď (kontrolu), abych nepoškodil osobu blízkou.
Ke stavu svobody a žití bez obav a nejrůznějších omezení se slovanská země na jihovýchodě Evropy dopracovala postupně. Hlavní část svobody přišla s rozmachem očkování, k němuž vláda motivuje i finančně. Kdo se očkuje, dostane zhruba šest stovek.
Očkuje se americko-německou vakcínou od Pfizer/BioNTechu, ruským Sputnikem V, čínským Sinopharmem a nechybí ani britská AstraZeneca. Vakcín je tolik, že se mohou očkovat zdarma i lidé z ostatních států regionu. Když je jich přebytek, pozvou srbské úřady i cizince odkudkoliv, kteří se stejně jako místní a lidé z regionu mohou očkovat bez registrace, na počkání.
Na vlastní oči jsem viděl vakcinační místo v obchodním domě, kde se lidé, především mladší, bez objednání chodí očkovat mezi nákupy. Jezdí i vakcinační autobusy. Naočkovat se v Srbsku je pro místní stejně jednoduché jako jít do pekárny pro pečivo. Alespoň první dávku dostalo na 50 procent lidí.
Vše výše zmíněné píši pro představu, kam až se dá dojít na cestě z marasmu uvolňování a zpřísňování, obav z dalších karanténních uzávěr neboli hezky česky lockdownů, odkládané jiné zdravotní péče a dalších libůstek zpříjemňujících život v průběhu uplynulého roku. Píši to také proto, že se rozmáhá nešvar, kdy se míchá politika se zdravím.
Celý rok jsme slýchali, že má zdraví přednost před politikou a vším ostatním, a ejhle, najednou to tak není. V případě daru vakcín ze Srbska jsme například od některých slyšeli, že to je sice hezké gesto, ale nijak významné, vždyť je to jen jeden den očkování.
Kdo to říká, má na to svaté demokratické právo svobody slova, ale taková argumentace zavání účelovou hloupostí. Vždyť vzpomeňme, že sto tisíc obyvatel má jen šest měst v celé České republice. Kuloární vrabci si také zaštěbetali, že když srbský prezident Vučić při nedávné návštěvě Prahy vakcíny slíbil, bouřili se někteří úředníci mající ve vládě v péči vztahy s Unií.
Dumali prý, že nejlepší by bylo nabídnutý dar odmítnout, nebo alespoň ututlat, protože Unie by mohla být naštvaná. To je ještě větší hloupost než umenšovat dar k očkování celého jednoho velkého města typu Olomouc. Kdyby totiž centrální unijní nákup obstaral dost vakcín, nemusely by se přijímat dary z neunijních zemí, které na splnění slibu Bruselu zemím západního Balkánu nečekaly a obstaraly si je raději samy, jako Srbsko. A jak mi řekl při rozhovoru srbský prezident, země si vše zaplatila (viz zde). Naštěstí dar byl bez okolků premiérem Babišem přijat a byli jsme ušetřeni mezinárodní ostudy a zbytečné urážky státu, který jen chtěl pomoci.
Přiznané i nepřiznané spory o to, zda je dar politicky vhodný, nebo ne, upozaďují zdraví, o které jde přece nejvíce. Stejně tak se odhalil jeden šlendrián, navýsost politický, na zdraví nemyslící. Tím je naprostá absurdnost, že se v Česku uznávají českým občanům jen vakcíny podané v Česku. A zahraničním občanům jen vakcíny v případě dvoustranné smlouvy, kupříkladu s okolními zeměmi nebo Chorvatskem či Maďarskem. Odůvodnění, že se může podvádět, je nesmysl.
Vakcína od výrobce je přece stejná všude. Pfizer z Izraele jako Pfizer ze Srbska nebo Německa nebo USA. A když je možné uznat vakcíny z Ruska a Číny v případě Maďarska, musí být přece uznatelné i ty podané v jiných zemích.
Je načase uznat vakcinační certifikáty i ze zahraničí, kde navíc pracuje na sto tisíc českých občanů, v Unii i mimo ni, na západ, východ, sever i jih od české kotliny. Je potřeba očkovat, čím se dá, zrušit pořadníky, přestat rýsovat byrokratický hranatý kruh a doufat, že i nás potká svoboda jako v Srbsku. Taková, kde se neliší nařízení napsaná od stolu a každodenní realita. Lidé, chodící v Česku ven, vědí, o čem je řeč.