Článek
První druh spravedlnosti je čistě formální a měří všem stejný metrem. Tento druh spravedlnosti se hodí pro obchodní transakce. Druhý, mnohem náročnější na realizaci, je spravedlnost proporcionální, jejíž základ tkví ve výchozí nerovnosti subjektů.
Uplatňování tohoto druhu spravedlnosti probíhá v rozdělování, které bere na vědomí odlišnost charakteristik každého adresáta.
Aristoteles zavádí tento druh spravedlnosti, aby zabránil Platonově chybě spočívající ve vizi pouze spravedlnosti aritmetické. Ne nadarmo je totiž Platon považován některými mysliteli za otce totalitarismu.
Jak však souvisí tento filozofický úvod s živnostníky a vládním konsolidačním balíčkem? Pokud jsme pochopili, o co jde Aristotelovi v pojetí spravedlnosti, tak také chápeme, nakolik byly v poslední době zbytečné tabulky, které se snaží dokázat, kdo platí více či méně na důchod.
Samozřejmě tato jednoduchá srovnání vycházejí z předpokladu, že jediná možná a správná spravedlnost je ta aritmetická. To je však špatně. Takový pohled je značně zavádějící. Ani neodráží všechny problémy mezi živnostníky a zaměstnanci.
Typickým problémem zaměstnanců je zaměstnávání po 55 letech. Pracovní výkonost s věkem přirozeně klesá, ale ve třísměnném provozu se jen těžko budou přizpůsobovat starším zaměstnancům.
Živnostníci, a to i v rukodělných živnostech, mají možnost si práci přímo uspořádávat podle svých pracovních možností a zdravotního stavu, a tak mohou vykonávat živnost mnohem déle.
Což je mimochodem důvod, proč velké části živnostníků nevadí minimální důchod. Jednoduše počítají s tím, že budou stále pracovat. Už ne naplno, ale určitý příjem si zachovají po dlouhou dobu.
Vláda nedělá pouze jednu chybu, když ignoruje proporcionální spravedlnost. Druhou chybou je aplikování plošného nárůstu odvodů pro všechny živnostníky. Samozřejmě je to jednodušší řešení než například zabývat se úpravou paušálů, tak aby odpovídaly realitě.
Na celé reformě je zajímavé to, že ji řídí především ekonomové - statní zaměstnanci nebo korporátní ekonomové, kteří nemají skoro žádnou zkušenost s reálným podnikáním, zvláště takovým, kde člověk začíná od nuly.
Vláda samozřejmě nevybere na zvýšených odvodech to, co očekává. Modelování za pomoci excelových tabulek je až dětsky úsměvné. Navíc každý model zaostává za realitou, i kdyby byl sofistikovanější.
Drastické zvýšení odvodů totiž dolehne na každého živnostníka jinak. Bude rozhodovat i tzv. power pricing, tedy schopnost přenosu nárůstu nákladů na zákazníky. Zde můžeme najít tři rozdílné přístupy.
První: vysokopříjmová skupina dobře reprezentovaná programátorem-živnostníkem nebude mít žádný problém přenést zvýšené odvody na zákazníka. Avšak zdražení služeb samozřejmě bude mít proinflační charakter. Což zrovna v době už tak vysoké inflace není ideální.
Druhý: řemeslníci nabízející služby především fyzickým osobám vyřeší zvýšení odvodů návratem do šedé ekonomiky. Což pro stát opět nebude výhodné.
Třetí: skupina, která je na tom nejhůř. Tito lidé nemají možnost náklady na své zákazníky přenést. Velmi dobrým příkladem jsou překladatelé. Nedávný průzkum provedený Asociací spisovatelů ve spolupráci s Obcí překladatelů a spolkem Překladatelé Severu by si měla vláda důkladně prostudovat.
Za překlady se platí již několik let částka zhruba odpovídající 200 korun za normostránku. Nic nenasvědčuje tomu, že se situace nezmění. Modelovému překladateli vláda zvedne sociální odvody z 2994 na 4710 korun.
Náš překladatel tak bude muset přeložit každý měsíc o osm normostránek víc. To je za rok asi 100 normostránek navíc, což s největší pravděpodobností nezvládne. Samozřejmě můžete namítnout, že ho nikdo nenutí tuto práci dělat, a pokladní v obchodních řetězcích za lepší plat hledají stále.
To je pravda a našemu překladateli pravděpodobně nic jiného než změnit profesi nezbude. Ale pro stát je to opět prohra a tentokrát dokonce dvojitá. Nejenže ztratil jednoho samostatně výdělečného člověka. Pokud to navíc byl překladatel studovaný, jeho studium je pro stát zmařená investice. A tato ztráta se v tabulkách plánovaného zvýšení neukáže.