Článek
Už jsme zažili několik pokusů o ústavní změnu volebního systému a pokaždé ji prosazovali ti, jimž by za momentální situace prospěla. Když se kolo štěstí otočilo, stali se pak sami jejich odsuzovateli. Proto není divu, pokud dnes patří ke kritikům přímé volby hlavy státu opoziční pravicové strany. Přímá volba prý není o nic demokratičtější než nepřímá, navíc žijeme v parlamentní republice a tohle je nesystémový prvek, který jen zakládá na možné ústavní krize.
Pro připomenutí přímou volbu odhlasoval parlament za vlády Petra Nečase, předsedou ústavně-právního výboru byl Marek Benda a koalici tvořily ODS, TOP 09 a Věci veřejné. Proti návrhu tehdy hlasovali pouze tři poslanci a dvaadvacet senátorů, měl tedy širokou podporu napříč celým spektrem. Dnes by mnozí z nich možná rádi řekli, že šlo o nezodpovědnou vlnu populismu, kdyby do výše nevylétly jejich vlastní paže.
Je pravda, že zpětně tehdejší ochota předat volbu prezidenta do rukou občanů působí takřka neuvěřitelně. Václav Havel návrh (prošel čtyři dny před jeho smrtí) podporoval, avšak odhadoval, že se zákonodárci tak zásadní pravomoci nevzdají. Své jistě sehrála i vzpomínka na druhou parlamentní volbu Václava Klause s nezvěstnými poslanci, nábojnicemi v obálkách, přeběhlíky a podezřeními na korupci volitelů.
Mezi občany byla každopádně myšlenka zavedení prezidentského plebiscitu populární odjakživa a zůstává dodnes. Nový průzkum Medianu přisuzuje přímé volbě 72procentní podporu, do parlamentu by ji vrátila jen čtvrtina dotázaných. O její oblibě svědčí i to, že si udržuje nejvyšší volební účast.
A jak dokazují zveřejněná čísla, pro její zachování jsou i voliči, jejichž kandidát nevyhrál. To je totiž výtka, která se neodbytně nabízí vůči někdejším podporovatelům a nynějším kritikům přímé volby z řad politiků. Že jejich problém nespočívá v Ústavě, ale v Miloši Zemanovi. Co když příští prezidentský kandidát nebude o nic menší Goliáš a jim se opět nepodaří postavit osobnost, která by mu dokázala čelit? Nevěří voličům, že si umějí vybrat sami.
Josef Koukal
Komentátor deníku Právo. Zabývá se tématy z oblasti justice a kriminálními kauzami. Od roku 1993 byl redaktorem Českého deníku, Denního Telegrafu, Svobodného slova a Zemských novin, spolupracoval externě s Českým rozhlasem a dalšími, převážně tištěnými médii. V Právu působí od roku 2006.
V tom ale také vězí jejich největší slabina. Když v posledních volbách stáli před úkolem Zemanovy příznivce přesvědčit, ti místo toho namnoze získali pocit, že se na ně dívají spatra.