KOMENTÁŘ: Spanilé intelektuální jízdy - Jaroslav Šonka

Pan Jan Keller interpretuje tamtéž kusým způsobem přítomnost muslimů v západoevropských zemích. Z Kellerovy perspektivy se vytratil fakt, že muslimové v západní Evropě mají většinou jinou historii než západoněmečtí „gastarbeitři“, kteří do Německa přicházeli kvůli nedostatku pracovních sil koncem šedesátých a v sedmdesátých letech.

U bývalých koloniálních mocností jako Velká Británie, Francie či Nizozemí došlo k imigraci muslimského obyvatelstva  z bývalých kolonií v okamžiku jejich ztráty a osamostatnění. Ti, kdo se podíleli na správě kolonií, bylo většinou pro osvobozenecká hnutí „zrádci“ a bylo samozřejmé, že koloniální mocnost je musí ochránit.

Ještě než se kolonie osamostatnily, sloužili branci například z britských kolonií ve druhé světové válce a zasloužili se o naše osvobození. Stačí navštívit vojenské hřbitovy a přesvědčit se o tom, kolik muslimů bylo mezi padlými.

Často se pak hovoří o kultuře a pan Konvička muslimy líčí jako kulturu založenou na pomstě. Tím vlastně osočuje moje turecké sousedy v Německu, kteří mají před muslimskými radikály větší strach, než průměrná populace, protože muslimští radikálové je považují za zrádce. Tito sousedé zoufale komunikují s křesťanskými a židovskými sousedy a koordinují svá ochranná opatření.

Komunikovat o islámu s pomocí vědomostí založených na Ottově slovníku naučném a na základě pohledu na hnutí PEGIDA v Drážďanech je vážné opomenutí faktů. PEGIDA prospívá hlavně v bývalém východním Německu v končinách, kterým se před rokem 1989 říkalo „údolí nevědomých“, protože tam nebylo možné zachytit signály západoněmeckých či západoberlínských televizí. Cizinců je v této končině tak málo, že s nimi občané většinou nemají žádné zkušenosti.

Co takhle podívat se opravdu do historie? Když například dobyli králové Ferdinand a Izabela v roce 1492 Granadu, poslední muslimský stát na Iberském poloostrově, skončilo tolerantní soužití muslimů, židů a křesťanů, které mohlo existovat jen pod osvícenou ochranou muslimských vládců.

Tato kultura ostatně zachovala i většinu antických pramenů, pro které křesťané původně neměli smysl. A židé, kteří před křesťanskou intolerancí prchali, našli své útočiště v Osmanské říši, kde se pak nejen v okolí Soluně používal jazyk „judeo“, tedy přivezená středověká španělština.

Osmanští vládci si byli přínosu, který k nim tato skupina přivezla, vědomi a k imigraci ji vyloženě zvali.

Ve stejném století, které ničilo vysokou kulturu na Iberském poloostrově, jsme v Čechách zažívali husitské hnutí, které bylo silně obrazoborecké a zničilo značnou část naší hmotné kultury. O toleranci husitů se také v podstatě nedá hovořit. Jejich principem byl boj. Když se jedna z jejich odnoží stala tolerantní a nenásilnou bratrskou církví, vznikly problémy s většinových katolicizmem.

To není třeba analyzovat, ale je nutné si připomenout, že jedno z útočišť Jana Ámose Komenského byl Šárišský potok, místo v Sedmihradsku, satelitním knížectví Osmanské říše, která byla schopná zajistit patřičnou toleranci.

Podobně žila i řecká náboženská a národnostní skupina v Konstantinopoli a v Malé Asii až do doby, kdy nacionalistické impulzy 19. století vyvolaly genocidy (na příklad Arménů Mladoturky) a způsobily hledání „národních“ hranic tam, kde žádné takové hranice neexistovaly. A v této situaci posilovalo nábožensky podmíněné „ukazování prstem“ na ty druhé, metoda, která se objevuje ve zvýšené míře dnes. Jen mnohonárodní „staré“ Rakousko se snažilo o integraci převážně muslimské Bosny a Hercegoviny na principu tolerance. Tuto idylu pomáhal zničit ortodoxní Srb Gavrilo Princip.

Historie je tedy složitější, než populistické impulzy. Vyrojilo se příliš mnoho zjednodušovatelů, kteří jako by si chtěli vypůjčit heslo jednoho politického hnutí - „prostě vám to vysvětlíme“.

Naše kultura je ovšem bohatší a pozorný pohled by uměl najít i pozitivnější vize. Jen příkladem může být Mozartův „Únos ze Serailu“, kde se s humorem hodnotí předsudečný pohled na islám, ale i předsudky samotného islámu, nebo „Hrabě de Monte Christo“, v němž hrabě zachraňuje krásnou muslimku Haydée před běsněním francouzského důstojníka. O dialogu kultur svědčí i básnická sbírka Johanna Wolfganga Goetha „Západovýchodní díván“.

Budeme tedy muset autory rychle vyhrknutých odsudků nejdříve poslat do školy. Teprve pak se s nimi budeme moci dohodnout, že se samozřejmě radikálnímu islámu musíme postavit, ale snad spíše tak, jak se Jiří z Poděbrad postavil k radikálnímu husitství.

Historická analogie ukazuje jasně, že k tomu budeme potřebovat i tolerantní vyznavače islámu. Nejen proto, že nám na truc panu Okamurovi turecký döner chutná, ale také proto, že si rádi dáme i řecký gyros, což je vlastně totéž, i když by mezi těmito produkty měla existovat náboženská hranice, kterou necítíme.