Článek
Podle agentury (NPR/Ipsos poll) se 64 procent dotázaných domnívá, že je demokracie v krizi, a šest procent obyvatel USA v ní nevěřilo nikdy.
I ostatní průzkumy potvrzují pokles důvěry občanů ve státní instituce na mizivých 20 procent (Kongresu věří už jen devět procent Američanů) a velká většina občanů USA už dlouho nepovažuje svou zemi za oslnivé „město nahoře“, které ukazuje cestu světu.
„Na Západě zuří válka,“ píše Douglas Murray ve stejnojmenné knize, jež právě vychází česky.
Demokracie nefunguje, přestala být snášenlivá, liberálové vyhlásili konec otevřeným debatám a prosazují jedinou poznanou pravdu.
Demokratická strana Ameriky také odvrhla tradiční vlastenectví multietnického národa a nahradila je koncepcí různorodé společnosti sexuálních a rasových menšin. A útočí na údajně rasistickou bílou populaci.
Rozhodla se budovat novou spravedlivou společnost, jež má černochům poskytnout stejnou úroveň, jakou mají ostatní. Vzniklo antirasistické tažení, všechny sociální a společenské rozdíly se vysvětlují rasismem a noví ideologové útočí na samu legitimitu státu a ústavy.
Amerika prý vznikla v roce 1619 s příchodem otroků, a nikoli v roce 1776 Deklarací nezávislosti. To oni, ideologové, ovládli univerzity, většinu médií, státní instituce i velké soukromé firmy a zavedli přísnou cenzuru konzervativních názorů, jež často končí existenčním postihem neopatrného provinilce. Amerika přestává být svobodná.
Jak se něco takového mohlo přihodit v nejsvobodnějším státě světa? Jak to, že slavná Ústava nechrání svobodu projevu? Vždyť založila společnost na základě přirozeného práva, rovnosti před zákonem, individuální svobodě, svobodě dobrovolných institucí a náboženské svobodě. Čili omezené moci státu s jediným cílem – chránit svobodu a veřejný pořádek.
Ponechme stranou, zda nebyl klasický liberalismus postižen rovnostářstvím a logicky nevyústil v ideál reglementované a řízené společnosti. Jak píše Christopher Caldwell ve své nedávno vydané knize The Age of Entitlement (Epocha nároků), poválečné dějiny Spojených států prozrazují velký paradox.
Agilní politici s dobrými úmysly zahájili v 60. letech minulého století permanentní revoluci. V době poválečné prosperity a pod vlivem hnutí za občanská práva hodlali vytvořit spravedlivou a humánní společnost. V roce 1964 prosadili klíčový zákon na ukončení nerovného postavení černochů.
Nespokojili se však jen se zákazem rasové segregace (bazény, divadla, školy, knihovny, restaurace), podřídili federální vládě dozor nad každou institucí a firmou nad 15 zaměstnanců či vytvořili komisi rovných příležitosti s pravomocí podávat stížnosti soudu, vést vyšetřování a nařizovat nápravná opatření.
Nové zákony o volebním právu a spravedlivém bydlení poskytly černochům další výhody a podnítily úředníky, právníky a aktivisty, aby se účastnili zápasu za spravedlivé vyrovnání.
Z Občanských práv se vyklubala antidiskriminační práva, donucovací zákony kulturně a demograficky (připuštěním masové imigrace), proměnila společnost a stala se de facto konkurenční ústavou.
Vznikl neřešitelný spor, zda platí ústava z roku 1788, nebo ta neoficiální z roku 1964, jež sice postrádá nadřazený status konstituce, ale za podpory právnické elity, občansko-právních aktivistů a ideologie antirasismu úspěšně cenzuruje veřejný prostor.
Považují-li se dnes obě hlavní politické strany navzájem za nelegitimní, má Amerika nakročeno k občanské válce.