Článek
Moc soudní je jedním ze tří základních pilířů demokratického systému spolu s mocí zákonodárnou a výkonnou. Nebývá běžné, že stávkují lidé spojení s touto mocí. Mnozí soudci, kteří stávkovat nesmí, přitom vyjádřili stávkujícímu personálu soudů, tedy soudním úřadníkům nebo zapisovatelkám, jednoznačnou podporu. Soudci si jsou vědomi, že zaměstnanci berou nuzné almužny, z nichž je těžké vyžít. Nutno podotknout, že nešlo o omezený protest, stávkovalo se na 90 procentech okresních soudů a zhruba dvou třetinách těch vyšších.
První stávka se konala už na konci května. Představa, že se opakovaně stávkuje u soudů kvůli bídným platům, vzhledem k výjimečnosti postavení soudu v demokratickém systému působí absurdně. Systém se z logiky věci musí postarat, aby základy, na nichž stojí, fungovaly. Tím nechci říci, že jsou soudy důležitější než učitelé nebo zdravotníci, ani bez nich se společnost neobejde, leč jsou pro udržení práva, a tudíž i demokracie důležitější. Přesto dnešní vládní garnitura tento problém nechala nabobtnat.
A nejde jen o soudce, dnes na ni navazuje třídenní stávka odborného administrativního aparátu státních zastupitelství, která jsou důležitou součástí další pilíře demokracie moci výkonné. Bez fungování státních zastupitelství je také nemožné vymáhat právo.
Před nějakými sto lety by jistě už nějaký kovaný bolševik psal, že nastávají podmínky pro revoluci, protože dochází k pauperizaci, tedy chudnutí mas, a zbídačování se týká nejen střední třídy, ale dokonce i opor moci, tedy zaměstnanců soudů a prokuratur. Komunistické vedení by si mnulo ruce, jak ve volbách posílí, a levičáci v něm by volali po revoluci, protože pro ni nastaly podmínky.
Naštěstí už nemáme žádné komunisty schopné se chopit moci a nastolit diktaturu proletariátu, kterýžto přídomek má zastřít, že jim šlo o možnost neomezeného vládnutí, přičemž se schovávali za dělníky. Jejich vláda naštěstí skončila. Mohou tu však být jiní, kteří si uvědomí, jak velké je pnutí ve společnosti, když stávkují i ti, kteří běžně nestávkují. Učitelé a zaměstnanci škol většinou také nejsou těmi, kdo by volili radikální prostředky, aby vylepšili svou situaci. Jsou loajální vůči společnosti, chápou svoji odpovědnost za edukaci příští generace, jenomže už dál nemohou.
Může přijít někdo, kdo využije situace, aby se sám chopil moci, něco dal chudým, aby mohl víceméně neomezeně vládnout. Někdo takový tu může být, nebo tu už je a těší se na vládu podle vzoru Viktora Orbána. A nemusí jít jen o nyní opoziční strany, kterým situace umetá cestu k moci, může tu být někdo, o kom ještě nevíme, který po vítězství ANO řekne, že je třeba zajít ještě dál. A může se mu to podařit, jako se to povedlo v roce 1917 v Rusku, kdy po únorové revoluci následovala říjnová.
Vláda by se měla honem chytit za nos a řešit skutečné problémy. Nedržet se jen mantry snižování rozpočtového schodku, který pauperizuje další a další vrstvy společnosti včetně těch, které jsou de facto oporami současného systému. Nevolám po kupování si části společnosti, jak to dělají populisté, kteří si lépe než stávající vláda uvědomují, že lidu je potřeba ulevit, aby se dostali k moci nebo se u ní udrželi. Ale současný přístup je dlouhodobě neudržitelný. Trvat na něm může vést až k chaosu, kdy se z vyrovnaného rozpočtu stane marginální otázka, kterou nebude aktuálně třeba řešit. Vyrovnaný rozpočet je důležitý, ovšem pokud se společnost propadne do chaosu změn, už na něm moc nezáleží.
Vláda si musí uvědomit, že ne celý vývoj po roce 1989 byl bez chyb a že je tyto chyby potřeba napravovat, aby situace nemohli využít v lepším případě populisté a v horším nějaký mocichtivý autokrat.
