Článek
Působilo by to divně, kdyby dospěl stejný soudce Jan Šott na základě týchž důkazů a mírně doplněných výpovědí k úplně jinému verdiktu než loni v lednu. To by skutečně mohlo vzbudit podezření, jestli je naše soudnictví opravdu nezávislé.
Proces se tak pomalu mění ve frašku, která svou délkou a množstvím pokračování připomíná mexickou telenovelu, i když s mnohem chabějším dějem bez výraznějších zvratů.
Všem je sice jasné, že farma Čapí hnízdo byla vyvedena z holdingu Agrofert zřejmě s cílem získat padesátimilionovou evropskou dotaci, ovšem to trestné není. A prokázat, že se od začátku počítalo s návratem Čapího hnízda do holdingu, není tak jednoduché. Ono to opravdu takto nemuselo být, i když skutečnost, že Čapí hnízdo bylo převedeno na Babišovy rodinné příslušníky podezření vzbuzuje. Jenomže soudu nestačí podezření, čin se musí prokázat, a pokud se tak nestane, je obviněný nevinný.
Babišovo tvrzení, že kdyby nebyl v politice, nikdo by po Čapím hnízdu ani neštěkl, je pravdivé. Činy politiků jsou mnohem více sledovány, protože právě oni rozhodují. Ministři rozhodují a poslanci tvoří a schvalují zákony, přičemž mnohdy sami nejsou povzneseni nad vlastní zájmy – on nikdo není svatý. Pokud se Babiš dal na politiku, tak musel počítat s tím, že se mu budou hrabat v minulosti víc než jiným podnikatelům. Stěžovat si na to je hloupé, i když vrtání v minulosti nikoho netěší, protože nikdo není bez poskvrny.
Fraškou se případ stává z úplně jiného důvodu – řeší se událost, ke které došlo před patnácti lety, šetří se už celou dekádu a sporná dotace byla vrácena. To samozřejmě nikoho nezbavuje případné viny, ale je to polehčující okolnost. K protahování případu přispělo zbavování imunity, ale už skutečnost, jak dlouho trvalo, než byl loni sepsán rozsudek, ukazuje, že naše soudnictví neoplývá zrovna rychlostí. V daném případě to až taková tragédie není, životy to nikdo nikomu fatálně nedevastuje, ale i Andrej Babiš, byť ho mnozí zrovna nemají v lásce, by si zasloužil rychlejší rozhodnutí.
Jsou však vážnější případy. Bývalé ministryni obrany Vlastě Parkanové vleklé rozhodování soudů výrazně zasáhlo do života, a to je velmi mírně řečeno. Nemluvě o případu spadlého mostu ve Studénce. Soudit někoho přes deset let je špatně, a to jak pro obžalované, tak pro oběti trestného činu nebo pozůstalé po nich. Zejména ti čekají verdikt rychle, a ne až po čtrnácti letech, kdy soudce mírné podmíněné tresty obhajoval právě tím, že se případ vlekl dlouho.
Soudy nejsou boží mlýny, mají rozhodovat dostatečně rychle bez zbytečných prodlev, aby trest přišel v době, kdy si všichni ještě čin pamatují a nemusí lovit v paměti, kdy že to bylo a o co vůbec šlo. Je to důležité pro oběti i pro obviněné. Zdlouhavé psaní rozsudků, nekonečné čekání na zahájení procesu či pauzy mezi stáními ničemu dobrému nepomáhají.