KOMENTÁŘ: Slovensko, strach z války a stockholmský syndrom – Alex Švamberk

Při hodnocení výsledků voleb slovenské hlavy státu si je potřeba uvědomit, že Korčok byl spojen s neoblíbenou rozhádanou koalicí, kterou loni na podzim porazil parlamentních volbách Ficův Směr.

U části voličů však rozhodla otázka postoje k válce, tedy Pellegriniho zdůrazňování, že on by žádné Slováky do bojů nevyslal, i kdyby byla napadená alianční země a aktivovala pověstný článek pět. Bylo to velmi absurdní, protože slovenský prezident, podobně jako ten český, o žádném vyslání vojáků do žádného konfliktu nerozhoduje, to schvaluje parlament. Navíc každá členská země NATO sama rozhoduje, jak přispěje, takže ani v případě napadení vyslat vojáky nemusí.

Bylo to trochu podobné, jako když při prvních přímých volbách prezidenta u nás někteří odevzdali hlas Miloši Zemanovi kvůli vyjádření Karla Schwarzenberga, že dnes by žádné Benešovy dekrety schváleny být nemohly. Nic to přitom neznamenalo a učinit je nulitními nemohl.

Jenomže strach je silná emoce a populističtí politici s tím pracují. Je to docela snadné, lidi ochromení strachem si ani neuvědomují, čím jsou jejich rozhodnutí motivovaná. Strach z války je jedním z nejsilnějších, protože válku pochopitelně nikdo nechce. Na podobnou notu hrál loni před volbami i Andrej Babiš, ovšem neuspěl.

My bychom se však neměli chvástat, že jsme lepší než Slováci, kteří si zvolili Pellegriniho, i když už vidí, co přinesl návrat Fica k moci. Pellegrini není tak úplně Ficův člověk. Byl sice členem Směru, ale po vraždě Jána Kuciaka si založil vlastní stranu Hlas a stal se premiérem místo Fica. Těžko odhadovat, jak se zachová nyní, jestli to bude jen automat na podpisy, nebo se občas vůči vládě vyhraní. Staronový premiér Pellegriniho před volbami moc nepodporoval, což však taky nemusí nic znamenat. Kdyby se za něj postavil, mohl by odradit část jeho voličů.

Spíš jsme se mohli divit, že Slováci loni upřednostnili Směr, protože to bylo jako se vrátit k bývalému partnerovi, s nímž jsme se rozvedli, v klamné naději, že podruhé to bude lepší. Nebývá. Ovšem i my jsme si zvolili podruhé Miloše Zemana, byť jsme věděli, jak se chová, nakolik je sebestředný a mstivý.

I v politice existuje něco jako stockholmský syndrom, kdy unesení navážou kontakt se svými únosci, jsou-li s nimi dost dlouho. I oni se nakonec bojí zásahu policie, protože by při něm mohli taky zahynout. Pokud jednání politiků a stran nepřesáhne meze, mnozí, než by riskovali něco nového a neznámého, upřednostní toho, koho již znají, i když za moc nestál.

Platí to zejména při střídání politické moci. Nové problémy překrývají ty staré, které s odstupem let přestávají působit palčivě. Jasně je to vidět na současné podpoře ANO. Uvědomit by si to měla i současná koalice. Není sice tak rozhádaná, jako byla ta slovenská, ale působí, jako by žila ve věži ze slonoviny a vůbec nenaslouchala dolním deseti milionům, o nichž mluvíval Zeman. Při zavádění jakýchkoli změn - včetně potřebných - by neměla zapomínat, že každá změna je „vždycky k horšímu“, protože nutí lidi změnit zavedené zvyky.