Článek
Naprostou většinu žádostí se sice daří vyřešit, ale stovky jich neuspějí. Problém se už netýká jen zubařů, ale i praktických a dětských lékařů, protože jejich průměrný věk roste a přibývá těch, co odcházejí do důchodu bez náhrady.
Čísla nemá nikdo rád, ale na doložení vážnosti situace jsou potřeba. Česká průmyslová pojišťovna letos zatím zaevidovala 4440 případů žádostí o zajištění péče. Jestliže jich uspokojila 93 procent, znamená to, že se to u tří set lidí nepodařilo.
Protože se dá počítat, že u všech pojišťoven bude poměr nevyřízených žádostí přibližně stejný, počet lidí bez potřebné péče jde do tisíců. Propadají systémem, který začíná selhávat.
Počty nepřímo potvrzuje ministerstvo zdravotnictví, na které se kvůli nedostupnosti péče od roku 2018 do června letošního roku obrátilo pět a půl tisíce lidí. I kdyby šlo především o zubaře, je to vážný problém zejména u seniorů. Pokud starší lidé trpí bolestí zubů, nechtějí jíst, což je ohrožuje.
Zřejmě však půjde jen o vrchol ledovce, protože to jsou evidované případy lidí, kteří se na pojišťovny nebo ministerstvo obrátili. Mnozí nevědí, že to jde, neudělají to či to v průběhu procesu vzdají. Pojišťovny často jen poskytnou seznam lékařů v okolí.
Radost z výběru brzo skončí nejen proto, že někteří jsou daleko, pojišťovna vnímá vzdálenost úplně jinak než senior. Záhy se ukáže, že někteří lékaři na seznamu nikoho nového nepřijímají, i když je seznam jen jeden den starý. Nemají to za povinnost.
Nehoruji pro návrat systému z komunismu, kdy byla země rozparcelovaná do zdravotních obvodů a každý měl podle místa bydliště příslušného obvodního lékaře. Dostat se k jinému lékaři, třeba proto, že si člověk s danou doktorkou nerozuměl, bylo skoro nemožné.
Taky se nelze vracet k systému, který stál na tom, že lékaře někam rovnou poslali. Ovšem stávající situace je neudržitelná eticky i ekonomicky. Zkracuje lidem život. Navíc je opožděná léčba obvykle nákladnější než včasná.
Vyřešit situaci systematicky, aby každý měl v případě potřeby možnost navštívit lékaře na nejbližším středisku nebo poliklinice či ordinaci, je nadlidský úkol, jenomže není dobré, když nakažený jede za svým doktorem přes celé město. Taky by to ulehčilo nemocnicím, na které se pak lidé obracejí, přičemž včasný zásah praktika by stačil.
Pojišťovny by si měly přestat usnadňovat práci, když vyjíždějí sjetinu se jmény lékařů, kteří nemají naplněnou kapacitu. A nechají lidi, aby si dál obvolávali lékaře nebo jim posílali e-maily, což mnozí senioři nezvládají.
Měly by poskytovat adresy lékařů, kteří skutečně přijímají pacienty, a zejména seniorům zajistit péči v místě, kde na ni jsou zvyklí, i když tam zrovna mají všichni obsazeno. Bylo by to pracnější a něco by to stálo, ale zdravotní systém je tu pro občany, a ne pro to, aby zdravotní pojišťovny vydělávaly.
Doktoři by mohli vzít o pár pacientů víc, kdyby se jim snížila byrokratická zátěž, a lékař by současně nemusel být ekonomem a fungovat jako IT specialista.
Dostat za uši by především zasloužilo ministerstvo zdravotnictví, protože nedokázalo včas vyřešit nedostatek některých specialistů. Endokrinologů bylo málo už na počátku tisíciletí a je jich stále málo. Po dvaceti letech.
Nedostatek je i psychiatrů, zejména dětských a specializujících se na gerontopsychiatrii, což je v době stárnutí populace velký problém. I o rostoucím průměrném věku praktiků a pediatrů se ví dlouho. Nemluvě o zubařích.
Ale ono to ministerské úředníky a vedení pojišťoven netrápí, ti své zubaře, endokrinology a pediatry pro potomky jistě mají.