Článek
O věrohodnosti čísel z Ruska nelze nemít pochybnosti. Čísla jsou příliš vysoká a otevřeně se hovoří o tom, že v jednotlivých regionech i volebních okrscích soutěžili, kde bude větší účast a kde získá Putin více hlasů. S demokracií to nemá nic společného, byť se voleb účastnili i tři další naprosto nevýrazní kandidáti, kteří neměli žádnou šanci na úspěch. Nelze je označit ani za protikandidáty, sloužili jen jako křoví, přestože by Putin dokázal bez problémů porazit i silnější protivníky. V době války je však potřeba ukázat, že všichni stojí za vládcem. Autokracie se nemění v tom, že se diktátorovi umetá cestička a odstraňuje opozice.
Přesto byl umožněn výběr. Inscenovaný rituál musí zahrnovat co nejvíce aspektů voleb, i když o žádné skutečně volby nejde. Přesto je však autokraté potřebují. Konají se nejen v řadě afrických zemí, jimž vládnou bezskrupulózní zkorumpovaní diktátoři, ale také v Bělorusku nebo Íránu.
Volby, které byly jen rituálem potvrzujícím vedení země, si starší spoluobčané ještě pamatují z doby socialismu. Ani tehdy o žádné volby nešlo. Komunisté se ani nesnažili předstírat, že jde o nějaký výběr, hlasovalo se pro jednotnou kandidátku Národní fronty zahrnující kromě povolených politických stran i různé organizace, jako bylo Revoluční odborové hnutí nebo SSM. Žádná alternativa k ní nebyla. Nešlo si ani vybírat mezi dvěma jmény, která by reprezentovala úplně totéž.
Takovéto pseudovolby se konají nadále v Severní Koreji, kde lidé jdou, či spíše jsou nuceni jít, odevzdat hlasy po kandidáty Korejské Strany práce. Tam také můžeme vidět volební účast nad 99 procent a kandidáti také dostávají nad 99 procent hlasů. Kdo by se neúčastnil nebo nehlasoval pro, toho by s podobně vysokou pravděpodobností čekal převýchovný lágr.
Něco takového si dnes nedovolí ani v Rusku. Tak moc se nyní právo výběru považuje za samozřejmé i v případech, kdy jsou jednoznačné výsledky předem jasné. Volby – alespoň naoko – se však konat musejí a musí v nich být možnost vybírat si z více jmen. Svědčí to o vývoji. Za dob samoděržaví nemusel být car potvrzován, byl to dědičný titul. Feudální suverén nepotřeboval být potvrzen ve všelidovém hlasování, lid žádná práva neměl.
Prezident a parlament se volí i v teokratickém Íránu, byť tam o klíčových otázkách rozhodují ajatolláhové a kandidáty do voleb schvaluje přísná rada dohlížitelů. Prezident má sice v Íránu velmi omezené pravomoci a nespadá pod něj zahraniční, natož vojenská politika, přesto se volí, a kandidáti se dokonce od sebe dost liší, nejsou to samí konzervativci a zastávají kolikrát protikladné názory na sociální politiku.
Volby v Rusku a dalších podobných zemích, zejména postsovětských středoasijských, mají opravdu hodně daleko k demokratickým volbám, přesto představují ohromný pokrok proti dobám, kdy se jen potvrzovalo vedení strany nebo diktátora, nebo se ani žádné volby nekonaly. Možná to vypadá jako malý nebo úplně nepatrný pokrok, ale z historického hlediska to velký pokrok je. Síla ideje voleb, v nichž mohou hlasovat všichni, je tak silná, že s ní nedokážou bojovat ani diktatury, a jen se ji snaží překroutit, aby se novodobí samovládci udrželi u moci.