Článek
Týdeník The Economist píše o britské vládě jako o „Lidově revoluční konzervativní frontě”, která hodlá zničit tradiční do široka rozkročenou konzervativní stranu a předělat ji na stranu nacionálního populismu.
O Borisi Johnsonovi a jeho ministrech se zmiňuje, jako by šlo o zločince. Nehodlala snad ministryně vnitra Pritti Patelová kdysi obnovit trest smrti? Nyní volá do zbraně 20 000 policistů nepochybně na kontrolu imigračních čtvrtí. Správce státní kasy zřejmě zapomněl na tradiční fiskální prozíravost a nyní vrhá vypůjčených 13,8 miliardy liber na renovaci infrastruktury v chudých oblastech severní Anglie, které volily brexit. Tahle revoluce dlouho nevydrží.
A co teprve novopečený „šampion lidu” a vůdce gangu Johnson, jenž vyjednává s Evropskou unií jen naoko, ignoruje zvolený parlament i demokracii a je ochoten porušit „křehké ústavní zvyklosti”, jen aby nějakým trikem dostal Británii ven z Unie bez smlouvy. Jeho pravá ruka a poradce je ďábelský taktik a přisprostlý blbeček (a foul mouthed oaf), který snad ani není člen strany, ze které vyhazuje ctihodné poslance a zasloužilé ministry. Vůdce opozice Jeremy Corbyn je nereformovaný trockista, jenž plánuje socialistickou revoluci vysokých daní a státního hospodářského dirigismu, a v jeho stínovém kabinetu zasedají bývalí komunisté a popírači holokaustu. „Extremismus jedné strany vyvolává extremismus strany druhé.”
Anglie zešílela.
Pomineme-li poněkud přehnané výrazivo kdysi tak umírněného slovutného časopisu a zjevnou jednostrannou nenávist jeho anonymních pisatelů vůči politikům, kteří se sklání před rozhodnutím lidového plebiscitu, můžeme více méně uznat negativní jevy rozvratu, samozřejmě že každá revoluce tíhne k násilí. Národ je rozpolcen a po dobrém se nesmíří. Nepadlo však jediné slovo, proč se Británie nachází v politické turbulenci. Nic o tom, že se stal parlament totálně nereprezentativním vzorkem populace, že zapomněl na princip, že stát má být takový, jaký chtějí lidé čili většina, že se podřídil cizí nevolené vládě EU, která usiluje o likvidaci suverenity národního státu, na kterou k jeho smůle stále přísahá velká většina domorodých Angličanů.
Nedozvíme se, že pět měsíců se z Unie ozývá jen jedno, že dohodnutá smlouva platí (neznamená to, že nic nového nelze vyjednat), že jde o pouhý diktát, brexit nebrexit, protože platí všechna současná i budoucí politicko-ekonomická pravidla pod arbitráží soudního dvora Unie, o jehož nezávislosti lze upřímně pochybovat. Chtějí snad bruselští vyjednávači, aby britská sněmovna volila stejnou dohodu počtvrté? Nebo tak dlouho, než reparát projde? O demokracii v Unii nelze mluvit ani vyjednávat.
The Economist navíc přiznává, že EU hrozí pod velením Ursuly von der Leyen další politizace, nepochybně zelená a feministická, ale také na cestě ke stále těsnější Unii.
Můžeme se divit svobodomyslným Angličanům s jejich tisíciletou nezávislou a slavnou historií, že jim evropská cesta k impériu nevoní? A krize demokracie? Jistě, protože nastolit reprezentativní vládu znamená zbavit se jha, které společnosti naložili politici a intelektuálové. Po dobrém to v rozpolcené společnosti nejde.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Naštěstí pro všechny občanská válka není na obzoru, zápas je politický.