KOMENTÁŘ: Selhání systému – Alex Švamberk

Je to jako scéna z absurdního dramatu, kdy se všichni hádají, kdo může za prasklou rouru ústředního topení, zatímco horká voda postupně vyplavuje jeden byt po druhém. Teď už není důležité se dohadovat o vině, kdo za co může. Je potřeba situaci řešit. Nepřidělení dotací je chyba, protože je potřeba každý vyškolený dětský lékař, ale těch pár desítek dalších, kteří budou moci samostatně ordinovat, za pět let situaci nespasí.

Je potřeba řešit systémové selhání.

O hrozícím nedostatku pediatrů nebo různých specialistů, jako jsou endokrinologové, dětští psychiatři, praktici nebo zubaři, se tady mluví léta. Hlavně se však říká, co všechno nejde. Nejde absolventům nařizovat, kde mají pracovat, i když za studium neplatili, nejde lékařům a dalšímu zdravotnickému personálu bránit jít pracovat do zahraničí, a pokud by náhodou něco šlo, tak zase na ně nejsou kvůli potřebě šetřit peníze.

Není to jen kritika stávající koalice, tento problém se vleče roky, během nichž se vystřídali ve vedení země ODS, ANO i sociální demokraté. Nikdo z nich takto podstatné problémy neřešil, řekl si vždy ono se to nakonec nějak vyřeší. Když se v roce 2008 narodilo přes 14 tisíc dětí, bylo jasné, že nebudou stačit ani školky, ani základní školy a ani střední školy. U středních škol přitom bylo na navýšení kapacity dlouhých 15 let.

Kdysi kolovala anekdota příznačně popisující stav Sovětského svazu. Vlak s Leonidem Brežněvem zastavil zničehonic uprostřed zamrzlé Sibiře. Když nepomohlo zastřelit strojvůdce, jak navrhoval Stalin, ani rehabilitovat jeho rodinu, jak to udělal Chruščov, Brežněv zatáhnul záclonky a dělal, že vlak jede. Jenže neřeší-li politické vedení dlouhodobě problémy, systém přestává plnit svou funkci.

Pokud ovšem selhává systém, přicházejí na řadu nesystémová řešení. A nemusejí to být jen nesystémové strany, které zatím nemají sílu vyhrát volby, ačkoli i to se může za zhoršující se situace změnit, jak ukázal v roce 1933 nástup NSDAP.

Pokud společenské vztahy neodpovídají potřebám společnosti, nutně nastává změna. Té změně se říká revoluce, o kterou není moc stát. Jsou sice lokomotivami dějin, jak psal Marx, jenomže u nich dvakrát platí, že když se kácí les, létají třísky. To možná nevadí, dokud ta tříska není někdo blízký.

Pokud chceme tyto problémy řešit na stávajícím půdorysu, znamená to vzdát se různých ideologických floskulí. Rozpočtová zodpovědnost a škrty jsou záslužná činnost, ovšem pokud se jí podřizuje vše za cenu zadušení společnosti, tak je to hloupé. Nová vláda nebude moci být úsporná. Taky je potřeba si uvědomit, že ruka trhu není všemocná, což platí, zejména když mají výrobci monopol. Schválně si zkuste koupit mikrovlnku nebo pračku, jejíž dveře se budou otevírat na druhou stranu. I když by kupující něco chtěli, nevyplatí se to.

Stát by také neměl zapomínat, že občany nelze přetěžovat, aby si museli shánět pediatra, zubaře nebo specialistu. To věděl velmi dobře už Tomáš Baťa, když zařídil svým zaměstnancům kvalitní jídlo. On to nedělal, protože byl lidumil, ale protože chtěl, aby zaměstnanci podávali co nejvyšší výkon, a pochopil, že to je možné, když se nezatěžují věcmi, které jsou snadno řešitelné.

Dostupný lékař v místě bydliště nebo zaměstnání k tomu patří. Pokud se všechny povinnosti přenesou na občany, protože je to levnější, tudíž výhodnější, snadno dospějí k závěru, že takový stát nepotřebují a že nemají co ztratit nežli své okovy. Nemusejí se přitom vzbouřit. Stačí, když podlehnou mámení Ruska, které lživě tvrdí, že takové problémy u něj neexistují. Samozřejmě že existují.