Článek
Do Spolkového sněmu vstupují lidé, jejichž místopředseda Alexander Gauland veřejně oslavoval údajné hrdinské činy německých vojáků za druhé světové války. A prohlašoval, že Německo by se už nemělo stydět za nacismus. Další členové chtějí rušit Benešovy dekrety, zpochybňují holocaust, pletou si islamistického teroristu s věřícím muslimem, slibují „lov“ politických oponentů a přísahají „vzít si svou zemi zpátky“. A s tím samozřejmě obnovit velmocenské postavení velkého Německa.
Velkoněmectví hlásal před skoro sto lety jeden rakouský Němec. I on se dostal k moci na základě demokratických voleb v těžkém období a začínal s malým volebním úspěchem. Jak vše dopadlo, je obecně známé. Otevřeně extremistické názory AfD ale nepřevážily nad protiimigrantskou rétorikou a deklarovaným odporem k islámu. Povolební průzkum ukázal, že lidé AfD volili hlavně kvůli strachu o svou bezpečnost, kvůli obavám z terorismu, kriminality a uprchlíků.
Jenže AfD původně začínala jako strana, která měla výhrady proti jednotné měně a Evropské unii. Však také předsedkyně strany Frauke Petryová po volbách oznámila, že ze strany odejde. Neboť ona prý chtěla dělat právě pravicovou konzervativní politiku v duchu nesouhlasu s Evropskou unií. Být skutečnou opozicí a nabízet konstruktivní řešení. Ne někoho lovit nebo zpochybňovat tragickou minulost a snažit se o její revizi. Je ale otázka, co se po jejím odchodu bude poslancům AfD honit hlavou.
Smutné je, že skupiny blízké AfD existují ve většině zemí Evropské unie. Jejich společný nepřítel je Evropská unie, liberální demokracie, občanská práva a svobody. Těch ale umně využívají při své cestě k moci. Ba co víc, nestydí se za peníze údajně prohnilého systému sedět v lavicích národních zákonodárných sborů nebo v Evropském parlamentu.
Každý, kdo spolupráci krajně pravicových populistických hnutí podporuje napříč zeměmi, by si měl uvědomit, že až společný nepřítel zmizí, nový se najde rychle. Vnitřní i vnější. A až dojdou imigranti z neunijních zemí, bude čas ukázat na údajné cizáky z Unie. Například z východní Evropy, která si může třeba do omrzení říkat střední. V očích těchto lidí zůstane vždy východní.
Naprosto zásadní by ovšem mělo být sebekritické zamyšlení ostatních politických stran hlavního proudu. Co udělaly špatně, kde ztratily schopnost mluvit s voliči a jak by je mohly přesvědčit, že mají lepší alternativu než povzbuzování k nenávisti. Protože úspěch Alternativy pro Německo je také selháním ostatních stran, s Angelou Merkelovou v čele.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.