Článek
A kdo že je čerstvým úlovkem aktuálního aktivistického šílenství? Tentokrát v síti několika desítek let zapomenutých vzpomínek uvízl světoznámý španělský operní zpěvák Plácido Domingo. Ten prý měl před třiceti lety obtěžovat asi dvě desítky žen. Před třiceti lety, chápete? Pamatujete si, co jste dělali v roce sametové revoluce a do jakého detailu? Mnozí, kteří četli tuto zprávu, si jistě kladli otázku, která mi okamžitě vytanula na mysl – proč se ženy ozvaly až nyní, proč i po takové době tak učinily anonymně a proč všechny najednou?
Když jsem před rokem a půl vydal svou druhou knihu s názvem „Šílenosti doby korektní aneb konec MeToo (mýtů)“, netušil jsem, kam až může tato kampaň, jejíž pojmenování jsem vložil do názvu knihy, dojít. Myslel jsem, že půjde o určitý módní výkřik, o jednorázovou aktivitu, která postupně vyšumí úměrně rychle své absurditě.
Opravdu mě nenapadlo, jaké množství žen (ale i mužů) se najde, kteří si po desítkách let „vzpomenou“, že byly sexuálně obtěžováni významnými lidmi (v tom je asi ona podstata) a zároveň, a v tom je ta absurdita a bizarnost, že jim bude někdo naslouchat a bude se těmito obviněními seriózně zabývat. Co naslouchat a zabývat, ale dokonce že na základě těchto prohlášení bude údajný zvrhlík vláčen médii a bez soudu lynčován, obrazně řečeno.
Pro názornost, v jakém právním prostředí se dnes pohybujeme, se podívejme, jak dlouho trvá promlčecí lhůta, která funguje v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým). Prostě vynutitelnost práv, aby měla smysl, se logicky časově omezuje. Ta se pohybuje od šesti měsíců přes nejčastější dobu tří let až po desetiletou promlčecí lhůtu. Například vražda je u nás promlčena mezi patnácti až dvaceti roky, v Německu po třiceti letech. Naproti tomu neprokázané obvinění ze sexuálního obtěžování je zřejmě nepromlčitelné a věčné.
Soud se ovšem stává v těchto případech zbytečným nikoliv proto, jak by leckdo očekával, že došlo už dávno k promlčení údajných událostí, nýbrž proto, že „viník“ je potrestán rovnou, bez možnosti se bránit a obhájit. Má stigma, kterého se už nezbaví. Jako by se nám vracel středověk a upalování čarodějnic, byť kultivovanější formou prostřednictvím politické pseudokorektnosti.
U zmiňovaného Plácida Dominga se tak stalo tím, že po těžko uvěřitelných padesáti jedna letech souhlasil s ukončením spolupráce s newyorskou Metropolitní operou, a to ve svých 78 letech. Souhlasil proto, aby prý jeho přítomnost nerozptylovala od práce jeho kolegy, vzhledem ke kauze údajných obvinění. V srpnu letošního roku vůči Domingovi vzneslo obvinění devět žen a začátkem září dalších jedenáct. Snad bych i pochopil, že z celkového počtu pouhé dvě ženy veřejně uvedly své jméno, ale proč si toto své tajemství nechávaly tři desítky let jen pro sebe, mi je opravdu záhadou.
Nebyl a není bohužel jediný. Vzpomeňme si například na Kevina Spaceyho, který nedávno navštívil Prahu. Na konci roku 2017 byl tento výrazný herec vymazán z filmu „Všechny prachy světa“. A když píšu vymazán, tak opravdu zmizel ze všeho, z traileru, veškerých marketingových a reklamních materiálů tohoto snímku. Proč? Kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování, ke kterému mělo dojít před několika desítkami let. A zase bez soudu. Za to by se nemuseli stydět ani komunisté z doby, kdy k údajným činům mělo v takových případech dojít.
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Jestli to půjde tímto tempem dál a nedojde ke korekci zdravého rozumu, tak další generaci žen docela lituji. V pudu sebezáchovy jim muži nepodrží dveře, nepomohou do kabátu, neusmějí se na ně, nepozvou je na večeři, nebudou s nimi chtít pracovat v jedné kanceláři v obavě z jakéhokoliv nařknutí. Už dnes jsou v Americe vidět zřetelné stopy tohoto šílenství, kdy ve firmách s menším počtem zaměstnanců se bojí přijímat ženy nebo se drasticky snížil počet firemních večírků a jiných akcí. Samotný Domingo, který vinu odmítá, uvedl, že pravidla a normy, které ve společnosti momentálně převažují, jsou zcela odlišné od těch v minulosti. Myslím, že to řekl velmi diplomaticky.