Článek
Postup Izraele je logický, protože se opakovaně - naposled v Gaze - ukazovalo, že jednání k ničemu nevedou. Jednalo se, ale rukojmí - trumf v rukou teroristů - se na svobodu nedostali. A Hamás i Hizballáh dál klidně ostřelovali Izrael z Pásma Gazy a z jihu Libanonu.
Uplynulá dvě desetiletí ukázala, že se Západ dopouštěl fatálních chyb, když prosazoval jednání, přičemž zapomněl na anglosaské pravidlo, že s teroristy se nejedná. Pokud si teroristé něco svými činy vymůžou, budou je opakovat ve snaze dosáhnout dalších cílů. Občas se jim musí ustoupit, jako když se bankovním lupičům dá auto, aby mohli odjet, za to, že propustí rukojmí. Pak se ale po nich tvrdě jde, a pokud náhodou zahynou v přestřelce, nikdo jich nelituje.
Hamás i Hizballáh jsou teroristé a nic na tom nemění, že první hnutí spravuje Pásmo Gazy a druhé ovládá jih Libanonu a je zastoupené ve vládě. Jenom jsou to tak mocná teroristická hnutí, že mohla tato území ovládnout a ustavit na nich své teroristické parazitické parastáty, částečně žijící z podpory Západu.
Hamás se stal tak mocným, že po vítězství ve volbách v roce 2007 vyhnal z Pásma Gazy sice zkorumpované, ale mezinárodně uznávané hnutí Fatah. Jeho postup ukázal, kdo ve skutečnosti vládne části Palestinců, jak toho míní využívat a jaké má cíle. Od zničení Izraele nikdy neustoupil.
Problém však nevznikl v roce 2005, kdy se Izrael stáhl z Pásma Gazy, aby tam mohl vzniknout samostatný palestinský stát. Sahá hluboko do minulosti. Palestinci a po nich i Hizballáh se za léta bojů naučili, že právě teroristické útoky jim přinášejí plody.
Když byly v šestidenní válce v roce 1967 poraženy na hlavu armády arabských zemí, palestinští vůdci dospěli k závěru, že se jim v klasickém konfliktu Izrael nepodaří porazit. A tak přešli k teroristickým útokům. Jejich oběťmi byli především civilisté a lidé cestující v letadlech. Nešlo přitom jen o získání rukojmích, kteří by se vyměnili za vězněné teroristy, ale taky o pusté vraždy, jako byl masakr na letišti v Lodu v květnu 1972 s 26 oběťmi, spáchaný spolu s japonskými teroristy, nebo teroristický útok na mnichovskou olympiádu.
Přesto mohl palestinský vůdce Jásir Arafat, stojící v čele zastřešující Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vystoupit v roce 1974 na zasedání Valného shromáždění OSN, rok po jomkippurské válce, kdy Sýrie a Egypt zaútočily na Izrael a utrpěly další porážku. Pronesl tam slavnou větu: „Přišel jsem s olivovou ratolestí i se zbraní bojovníka za svobodu. Nedovolte, aby tato olivová ratolest vypadla z mé ruky.“ Všichni mu tleskali a viděli to jako symbolický krok palestinského vedení, že chce jednat, a hned mu začali ustupovat a tlačit na Izrael. Už si ale moc nevšímali toho, že i když symbolicky mával olivovou ratolestí, zbraň nikdy neodložil.
Dál pokračovaly útoky nejen na území Izraele. V roce 1976 bylo uneseno letadlo Air France se 258 cestujícími, které bylo odkloněno do Ugandy, a v témže roce palestinští a japonští teroristé zahájili palbu na letišti v Istanbulu.
I vznik Hizballáhu souvisí s Palestinci, kteří po neúspěšném pokusu o převrat a vraždu krále v roce 1970 museli odejít z Jordánska. OOP se přesunula do slabého Libanonu, kde vytvořila stát ve státě. Původně se to považovalo za dobré řešení. Jenomže důsledkem toho byla dlouhá libanonská občanská válka, za jejíž začátek se považuje útok křesťanské falangy na autobus s Palestinci v dubnu 1975. V Libanonu pak bojovali všichni proti všem. Protože Palestinci současně nepřestávali útočit na Izrael, vyslal židovský stát v roce 1978 svou armádu na jih Libanonu, což odsoudila Rada bezpečnosti. Izrael se stáhl a na klid zbraní měly dohlížet jednotky OSN UNIFIL. Nedosáhly vůbec ničeho.
Když se Palestinci pokusili zavraždit izraelského velvyslance v Londýně, podnikl Izrael v červnu 1982 druhou invazi do Libanonu. Klidně nechal falangisty zmasakrovat Palestince v táborech Sabra a Šatíla. OOP však nakonec musela ze země odejít a do Libanonu byly vyslány mezinárodní síly pod hlavičkou OSN, jejichž členy byli i příslušníci americké námořní pěchoty a francouzští vojáci. Dlouho tam nezůstali. Jejich kasárna se v říjnu 1983 stala terčem atentátů s celkem 299 oběťmi, za kterými stál Hizballáh. Odešli místo toho, aby následovala odveta a potrestání pachatelů. Hizballáh tak dosáhl svého prvního vítězství. Další úspěch slavil v roce 2000, kdy se kvůli jeho nepřestávajícím útokům Izrael stáhl z jihu Libanonu. Ani pak Hizballáh neukončil útoky na Izrael, které vyvrcholily letní válkou v roce 2006.
Podobně jako Palestinci si vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh uvědomoval, že svět se teroristických útoků bojí jako čert kříže a ze strachu raději vyklízí pozice.
K čemu tato politika nového appeasementu vedla, jsme mohli vidět v posledních letech. Terorismus se stal oblíbenou zbraní. Ukázala to Al-Káida v Iráku i její následovník v podobě Islámského státu. Ustupovat zlu nejde, protože se pak šíří. Platí to i v případě Ruska, jak upozornil americký generál letectva ve výslužbě Philip Breedlove. Pokud si dítě něco vymůže špatným chováním, tak ho opakuje, aby si vymohlo ještě více, konstatoval generál.
Na závěr ještě vzkaz pro obhájce Palestinců. Svůj stát mohli mít už v roce 1948, kdyby arabské země nevsadily na válku, v níž měl být Izrael zničen. A mohly být na cestě k němu, kdyby Hamás, který si zvolili, nezměnil Pásmo Gazy ve svou opevněnou baštu určenou k útokům na Izrael. To neznamená, že se Izraelci nedopouštějí řady zločinů a neporušují mezinárodní právo, ale když vidí ochotu, jsou schopni se domluvit, jak dokazuje mír s Egyptem či Jordánskem.
Ustupovat teroristům a zločincům však nejde. Hamás i Hizballáh představují jakousi novodobou mafii. Té staré se ale taky nenechaly na pospas Sicílie, New York nebo Chicago.