Článek
Pojďme tedy na chvíli předpokládat, že pro tentokrát se jedná o poslední a neměnné vyjádření nové americké vlády ve vztahu k dosavadním spojencům. Takže už neplatí, že Severoatlantická aliance je zastaralá a má hlavně bojovat s terorismem. Tudíž by se musela změnit v pakt útočný. Což stejně nedává úplně logiku, protože na teroristy konspirující s mobilem v ruce platí spíše tajné služby a úderná komanda než tankové brigády.
Naopak tedy věřme posledním slovům. Podle nich platí, že NATO je základ společné bezpečnosti a aliance obranná. Akorát se tedy mají i všechny země podílet alespoň dvěma procenty svého HDP. Na takový požadavek mají Spojené státy plné právo. Objevuje se v podstatě po celou dobu existence uskupení a nikdy nezmizel.
Pravda totiž je, že se evropské země až příliš dlouho ukrývaly pod perutěmi amerického jestřába. Peníze, které ušetřily, věnovaly do rozvoje ekonomiky a sociálního státu. Což je z pohledu obyvatel starého kontinentu jistě dobré. Tedy alespoň té bohatší části, která není rájem montoven všeho možného a nízkých mezd. A to ještě v tom lepším případě. Ale i ta může těžit z kohezních fondů Evropské unie, kterými se přispívá chudším zemím a regionům.
Z členských zemí Evropské unie je jich dvacet dva také členy NATO. Z nich pouze čtyři plní svůj závazek výdajů na obranu. Estonsko, Polsko, Řecko a Velká Británie. Po odchodu Britů z unie to budou už jenom tři. Evropa by skutečně měla zbrojit a snažit se zvýšit své obranné kapacity. Ideálně spojenými silami v rámci Evropské unie. To by umožnilo specializaci a snížilo náklady na vydržování armády disponující širokou plejádou zbraní.
Evropské státy by měly vydávat větší peníze na zbrojení ne proto, aby udělaly radost Američanům, ale jako výraz snahy o vlastní přežití a dosažení role mocného a samostatného mezinárodního hráče. Aby je napříště nemusela děsit věta, že pokud platit nebudou, USA svůj závazek mohou „snížit“. Aby se mohly s Čínou, Ruskem i USA sejít a jednat ve stylu „já pán, ty pán“.
K tomu vede poznání, že spojenecká smlouva se může kdykoliv proměnit v nenaplněný závazek diplomatické vznešené mluvy. Protože zatímco Spojené státy mají plné právo vyžadovat dodržování závazku vydávání dvou procent HDP, nemají právo vyhrožovat oslabením svého angažmá. A to v žádné formě. A už vůbec ne nenadále. Protože smlouva je smlouva. A rozhodně to nebyla normální věta, jak se nám pokoušel namluvit ministr obrany České republiky Martin Stropnický.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Oslabení závazku americký ministr obrany James Mattis nespecifikoval. Třeba je to jen zase další výchozí vyjednávací pozice americké vlády. Vedené kupeckým pohledem miliardáře a obchodníka Donalda Trumpa. Možná bude stačit výměnou poskytnout nějaké ty obchodní ústupky od bohatých států Evropy. A třeba pár věznic pro CIA nebo jinou infrastrukturu od států chudších. A pak zase dojde na písničku rozradostněných státečků evropských, které mají svou suverenitu tak úžasnou, že musí podlézat třeba i způsobem zprostředkovaným zde.