KOMENTÁŘ: Rusko bojuje na dvou frontách – Alex Švamberk

A přesně to se děje Rusku, které letos zažilo dva velké teroristické útoky. Při prvním bylo 22. března v Krasnogorsku v hale Krokus zavražděno 144 lidí. O víkendu teroristé v Dagestánu při útocích na kostely, synagogu a kontrolní stanoviště policie, zavraždili 20 lidí. K prvnímu, který provedli Tádžikové, se otevřeně přihlásil afghánský Islámský stát Chórasán. K druhému se zatím nikdo nepřihlásil, ale Islámský stát Chorásán ocenil bratry z Kavkazu, kteří vyslyšeli Alláha.

Přesto v Rusku oba útoky připisují Kyjevu. Ruská tajná služba FSB je pořád přesvědčena, že nitky útoku v Krasnogorsku vedou na Ukrajinu. V případě útoků v Dagestánu už několik vysokých ruských představitelů, jako předseda Státní Dumy Vjačeslav Volodin nebo tajemník Bezpečnostní rady státu Dmitrij Medvěděv, mluví o tom, že za nimi také stála Ukrajina.

Protože k nim došlo v době ostřelování Krymu raketami, tak jsou „objednavatelé titíž“.

Na arcinepřítele, jímž je Ukrajina, se musí hodit všechno, aby neklesala podpora válce. Má to však jeden háček – islámští teroristé se tak ocitnou stranou pozornosti a budou moci využívat situace – k útokům, které si nezaslouží nic jiného než naprosté odsouzení.

Pro Rusko je situace o to horší, že nejde o vnějšího nepřítele, ale nepřítele vnitřního, který zná dobře systém, včetně toho bezpečnostního. Nepřítele, který lépe ví, kde jsou slabiny a jak jich využít.

Rusko se samo rádo deklaruje jako multikulturní multireligiózní společnost, kde spokojeně vedle sebe žijí Rusové i Tuvijci, Čučkčové, Dagestánci, Sachové (Jakuti), Mordvinci nebo Čečenci, a hlavně pravoslavní křesťané, muslimové i židé nebo buddhisté. Ruské vedení se dušuje, že doby druhé čečenské války jsou dávno pryč a společnost je jednotná jako nikdy dříve. Vedení v Kremlu mělo za to, že se za ním v době války na Ukrajině, kterou označuje za válku s proradným a mnohem silnějším Západem, obyvatelé sjednotí.

Útok v Dagestánu však ukázal něco úplně jiného. Ocenila ho sice afghánská odnož Islámského státu, ale kořeny měl domácí. Nešlo o žádné migrující pracovníky v zoufalé situaci, kteří se nechali najmout za pár šupů. Mezi útočníky byli i dva synové a synovec hlavy jednoho z dagestánských okresů, jenž měl být i členem vládní strany Jednotné Rusko. To moc nevypadá na národ sjednocený jako nikdy dříve, spíše to působí, že utlumené vnitřní problémy začaly v Rusku probublávat na povrch.

Kavkaz ruské impérium začalo dobývat koncem 18. století při rusko-turecké válce a pokračovalo v tom v 19. století v rámci rusko-perské války a dlouhé kavkazské války, která skončila v roce 1864. Devět let po krymské válce, kterou Rusko prohrálo, protože Osmanské říši přišla na pomoc Francie, Británie a Sardinské království.

Ruská nadvláda nad severním Kavkazem netrvá tak dlouho, aby jeho obyvatelé zapomněli, že byli násilím připojeni k carskému impériu. Na Rusko tak opět doléhá to, že nikdy nedekolonizovalo. Rusko sice popírá, že by bylo koloniální, nikdy nemělo žádné zámořské kolonie, ale svou říši neustále rozšiřovalo na úkor sousedů, které si násilím podrobilo. Na muslimském Kavkaze se to projevuje nejvýrazněji, což ukázaly už obě čečenské války, kdy Moskva zasáhla proti Čečencům, kteří se pokusili odtrhnout.