Článek
Napadeného není příliš potřeba povzbuzovat k boji. Ví, za co bojuje a proč. Nechce přijít o svůj dům, majetek, blízké, o svůj způsob života. Nechce se dostat pod něčí nadvládu. Kvůli tomu mu nečiní problémy pozvednout zbraň proti agresorovi a pokračovat v tom do doby, než se dosáhne vítězství, nebo do chvíle, kdy jsou už lidské ztráty neúnosné a kvůli přežití se přijme porážka.
Útočník to má složitější. Zpočátku se sice všichni radují z úspěchu, jak se podařilo porazit nemilovaného souseda, ona většina sousedů je obvykle nemilovaných, a těší se, když je soused poražen. To ukazují i vypjaté emoce okolo každého derby, ať už šlo o utkání ČSSR proti SSSR, nebo Pardubic s Hradcem. Radost umocňuje získaná kořist nebo území. Že se opět může jezdit na pláže na „našem“ Krymu, který byl přece „odjakživa“ (tedy od výbojů carevny Kateřiny Veliké na konci 18. století) ruský. I běžní Němci se radovali, když hitlerovští vojáci vstoupili v roce 1940 do Paříže.
Pokud se však boje protahují a další úspěchy nepřicházejí, nadšení pro válku klesá. Dobytí zničeného města sice na chvilku zahřeje jako každé vítězství, ale rychle to pomine.
Motivaci je třeba hledat jinde. Musí se zahrát na tu správnou strunu. Vyvolat dojem, že nejde o snahu získat ještě nějaká ta území, ale o zajištění vlastní bezpečnosti. Z útočné války se uměle vytvoří obranná, jejímž cílem je zajistit si vlastní bezpečnost, aby lidé mohli dál žít, jak žijí. A tak Rusko mluví o tom, jak se NATO nebezpečně přibližuje k jeho hranicím a Američané plánují vybudovat na Ukrajině své základny a odpalovací zařízení pro rakety.
Ještě účinnější je, když se z protivníka udělá ztělesněné zlo, arciďábel, kterého je potřeba za každou cenu vymýtit z povrchu zemského, ať už jsou to pohané, nebo vyznavači jiné víry, kteří nás chtějí připravit o tu vlastní a povraždit, nebo alespoň pokřtít nebo poislámštit. Ne že by se to v historii včetně té docela nedávné nedělo, takže tomu lidé snadno uvěří.
Protože na zplozence pekla ve vyspělém světě už nikdo moc nevěří, ďábla nikdy nikdo neviděl, pominu-li ďábla medvědovitého, kterého chovají v pražské zoo, tak se za něj musí najít adekvátní náhrada. Přece jen nejsme v Íránu, kde je velkým Satanem Amerika.
V Rusku ďábla představuje nacista, protože nacisté byli to nejhorší moderní zlo. Vyhovují dokonale, protože tím ztělesněným zlem opravdu byli. Na základě zvrhlé rasové ideologie se pokoušeli vyvraždit všechny Židy, po nichž by následovali Slované, kteří byli jen podlidmi. V Rusku je to snazší, protože tam přetrvává kult vítězství nad hitlerovskou třetí říší, na jejíž porážce měl hlavní podíl Sovětský svaz, který za to zaplatil ohromnou cenu. Snadno se pak využije pochopitelné nenávisti k nacismu i ve válce proti Ukrajině. Tam sice žádné Židy nevyvražďují, dokonce je mají v čele země, ale na Ukrajině jsou oslavovaní banderovci, kteří bojovali proti Rusům a s nacisty spolupracovali, což ruské propagandě stačí.
Paradoxně přitom sama přejímá postup nacistů. Řídí se Goebbelsovým výrokem, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Osobuje si právo chránit ruské menšiny v okolních zemích, jako to dělali nacisté se svými soukmenovci v Československu. Kreml automaticky rusky mluvící obyvatele považuje za součást jakéhosi ruského světa, který bojuje s agresivním rozpínavým Západem. Je to další z kremelských pohádek, možná ta nejnebezpečnější.
Ne náhodou řekl britský ministr zahraničí David Cameron, že je to dnes „jako být ministrem zahraničí nebo lídrem v Evropě třicátých let“, přičemž zdůraznil, že politika appeasementu vůči Putinovi není možná. Sami známe její výsledky – Rakousko bylo připojeno, Československo okleštěno a rozděleno a pak byl na jeho části vytvořen protektorát. A stejně vypukla druhá světová válka. Ani pochopitelná úcta k osvoboditelům z roku 1945 nic nemění na tom, že nyní je Rusko v roli rozpínavého nacistického Německa. Ono nelze zapomínat, že to není poprvé. Napřed si totiž s Hitlerem klidně počtvrté rozdělilo Polsko, toho bastarda Versailleské smlouvy, jak ho nazval komisař Vjačeslav Molotov.
