Článek
Na jednu stranu je jisté, že přibližně dvě stě nakažených denně rozhodně nějaký pandemický stav v člověku neevokuje. Obzvláště když mezi těmito lidmi nejsou ti, kteří by vyloženě trpěli, ale často ti, kteří prostě mají pozitivní nález na výskyt viru. Obsazenost nemocnic to potvrzuje.
V takovém prostředí je pochopitelné, že řadě lidí chybí postoj nezbytný pro úspěch každé zákonné normy. Je totiž nutné, aby se s ní lidé ztotožnili, chápali její smysl, brali ji jako logickou, užitečnou a prospěšnou. Na druhou stranu je jistě pochopitelná obava těch, podle nichž se může koronavirus rozjet stejně, jako se rozjel po loňské letní přestávce.
Soud zrušil povinné nošení respirátorů a roušek úplně všude
To je oblast společenského boje o přiměřenost, který s námi cloumá už přes rok. Základní problém je ale v něčem jiném. Neustálá neschopnost ministerstva zdravotnictví odůvodnit opatření, jehož užitečnost soud nezpochybnil, jen požádal o odůvodnění v souladu s pandemickým zákonem, může vyvěrat z několika možností.
Buď je sbor úředníků ministerstva v čele s právníky, různými epidemiologickými poradními orgány a právníkem v jeho vedení naprosto neschopný nebo líný nebo prostě opatření ve stavu ústupu koronaviru vysvětlit pořádně nejde. V tom případě je ale zřejmé, že se chyba stala už dřív.
Opozice měla v minulosti pravdu, že nouzový stav nemůže být věčně. Už jeho název to napovídá. Situaci ale měl podle ní vyřešit pandemický zákon, což se evidentně nestalo. Jestliže je nastavený tak, že ve stavu uklidnění nejde použít, je třeba ho přepsat nebo zrušit.
Jestliže platí, že na zdravotnictví je banda nedouků, pak je třeba je vyměnit. Jestliže poslanci v touze uhrát co nejvíc politických bodů na svou stranu v boji mezi opozicí a vládou protlačili nepoužitelný nesmysl, vyměnit je může lid už brzy. To jsou mantinely, ve kterých se dá pohybovat, ale neřeší podstatu věci.
Tou je na jedné straně zvažování, do jaké míry jsou si jednotlivé oddělené složky moci rovné, jaký mají vztah. Je možné, že na jedné straně vláda musí vládnout a hatí jí to soudcokracie a prokurátokracie, jak si politici stěžují už roky? Vzpomeňme si jen na pád Nečasova kabinetu. Nebo je chyba u trenéra, tedy zákonodárců, kteří nedokáží vytyčit mantinely? Či se jedná o naprostou aroganci moci, stále dokola vyhlašující opatření, která soud shodí?
Opravíme to, slibuje ministerstvo po zrušení opatření o respirátorech
Krizová situace nabízí možnost zjistit, nakolik je náš systém připravený na krizi. Z hlediska roušek a respirátorů by se mohlo říci, že vakcíny jsou dostupné už všem, před těžkým průběhem chrání, a tak kdo se neočkuje, může mít vážný průběh nemoci, ale to je na každém.
Chránit proti vůli chráněných stejně nejde napořád. O tom svědčí přesvědčení týmu Adama Vojtěcha, že při povolení výjimky jako pro pána s dýchacím onemocněním by takový postup použil kdekdo. Jenže kdyby se válely mrtvoly po ulicích, tak by si lidi nasadili roušky i sami a nikam by nechodili.
Z hlediska našeho systému bude zajímavé, jak se teď zadaří ministerstvu zdravotnictví. Kupříkladu jeho přístup k rozsudku o protilátkách byl ostuda, protože když stát chce po občanech, aby dodržovali zákony, musí v první řadě platit pro něj.
Ministerstvo nehodlá respektovat rozhodnutí soudu ohledně uznávání protilátek
Teď se buď stane nějaký právní čáryfuk, který odhalí, že se řádně odůvodnit mohlo už dávno, nebo zase další zpupnost nebo selhání. Z celé události je možné jen si vzít radostné zjištění, že domáhat se práva u soudu je možné. Dlouhodobě je ale potřeba vyříkat si, jaký je vztah mezi mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou.