KOMENTÁŘ: Rok 1968 přináší pořád poučení – Alex Švamberk

Představitelé pražského jara správně varovali, že invaze znamená konec přátelství se Sovětským svazem a že nakonec bude mít právě opačný následek, než si Moskva přála. Na dvacet let se sice přitáhly šrouby, jenomže většina lidí už ztratila víru v socialismus, což se ukázalo v roce 1989.

Situace v Československu přitom byla úplně jiná než v Maďarsku v roce 1956. V Československu na rozdíl od fašistického Maďarska v roce 1945 vojáky Rudé armády obyvatelé vítali jako osvoboditele a většina obyvatel nechtěla socialismus svrhnout, ale jen reformovat.

V prosinci 1967 sice generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv dal najevo, že se do dění v Československu nebude vměšovat, pronesl známá slova – Eto vaše dělo (tedy to je vaše věc). Moskvě se však začalo brzo zdát, že obrodný proces zachází příliš daleko. Podobné obavy měli i kovaní českoslovenští komunisté.

Jejich představy, jak americká armáda vtrhne s bundeswehrem do Československa, patřily do říše snů, ale obavy o další vývoj měli oprávněné, Západu nešlo o obrození komunismu, ale o jeho porážku.

Pokud by došlo k roztržce mezi Prahou a Moskvou, využil by toho podobně jako v případě Jugoslávie. Hranice věrného socialistického tábora by se posunula dál na východ, až na západní hranici SSSR. Už by mezi ním a zeměmi NATO neleželo vazalské Československo, ale lavírující země, která by nemohla v případě války sloužit jako hráz.

Pokud by na tom měl zájem, Západ by reformní vládu v Praze podporoval, aby oslabil SSSR, po rozpadu východního bloku by ji však klidně mohl hodit přes palubu, jako to udělal s jugoslávskými komunisty, když začal podporovat snahy jednotlivých jugoslávských republik odtrhnout se, což vyústilo v nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války.

Studená válka sice nikdy nepřešla v otevřený konflikt, ale vedla se stejně tvrdě a nemilosrdně a na nějaké idealistické reformy, které by jednu ze stran mohly oslabit, v ní prostor nebyl. Pražské jaro tak bylo a priori odsouzeno k nezdaru a spekulovat, co mohlo změnit, je zbytečné.

Zapomínat na invazi by se však nemělo, protože ukázala, jak tvrdě dokážou jednat supervelmoci, když jim jde o vlastní zájmy, a jak imperiální byl ve skutečnosti Sovětský svaz bez ohledu na slova o internacionalismu. SSSR se sice rozpadl, a s Ruskem už nesousedíme, pomíjet historickou zkušenost však nikdy není dobré.

Především by se však nemělo zapomínat, za jaké situace probíhal obrodný proces. Obyvatelům už nestačilo, že Československo je svobodné, fašisté byli poraženi, a že lze pod vedením komunistické strany budovat zemi. Poté, co se na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil Stalinův kult osobnost, i u nás se chtěli lidé dočkat odsouzení nejhorších komunistických zločinů a nápravy největších křivd.

Ani ne dvacet let po únoru 1948 požadovali větší svobodu a konec cenzury podobně jako nyní necelých třicet let po sametové revoluci už mnohým nestačí, že nám nevládnou bigotní komunisté, máme kapitalismus bez přívlastků, lze říkat svůj názor a svobodě cestovat. Vidí jasně chyby, které se udělaly, zejména při překotné privatizaci bez patřičného právního rámce, na níž se nejen obohatila řada šíbrů, ale která také připravila mnohé obyvatele o jistoty, další přišli o část úspor v krachujících bankách a jiní se v nové realitě nedokázali zorientovat nebo prudké změny nezvládli. Ti všichni se stali obětí komunisty tak oblíbeného přísloví, když se kácí les létají třísky, jenomže ta tříska je vždycky něčí blízký.

Pokud se o chybách nebude mluvit a nepřijde pokus je alespoň symbolicky napravit, bude v části společnosti narůstat nechuť k polistopadovému vývoji, k tradičním stranám, což dá šanci populistickým protestním hnutím a prohloubí to rozdělení společnosti. Takový vývoj by však mohl být osudný.