Článek
Za pozměňovací návrh lidoveckého ministra zemědělství Mariana Jurečky se do bojovného šiku postavili zákonodárci ČSSD, KSČM a ODS. Těm oponovali poslanci, kteří si jinak na veřejnosti nemohou přijít na jméno. Vidět šéfa TOP 09 Miroslava Kalouska notovat si s poslancem ANO Martinem Komárkem je opravdu zajímavé.
Ke všemu přidejme původního předkladatele novely Jana Farského, který je ještě stále v barvách TOP 09 a STAN. A to se uskupení Starostů a nezávislých chystá ve volbách kandidovat v koalici s KDU-ČSL.
Podstatou sporu se stala novela zákona, který platí teprve od července minulého roku. Před volbami roku 2013 si totiž několik neziskových organizací a aktivistů vynutilo na politicích slib zatočit s korupcí. Pomocí speciálního místa, kde se budou uveřejňovat smlouvy státních, krajských a obecních úřadů včetně firem, v nichž mají většinový podíl.
V tehdejší situaci charakteristické rozjitřeným veřejným míněním po pádu Nečasovy vlády za asistence policie nechtěl nikdo vypadat jako nedostatečný bojovník s korupcí. A tak se politici předháněli v ujišťování, že právě oni jsou bojovníci za křišťálově průhledné to či ono. Později spatřil světlo světa zákon, který měl přinést větší transparentnost zmíněným registrem s uveřejněnými smlouvami nad padesát tisíc korun. S jídlem roste chuť, a tak se jeho zastánci rozhodli přitvrdit. S tím, že nově budou smlouvy neuveřejněné neplatné.
Jenže v průběhu praxe se ukázalo, že se některé podniky založené veřejnými subjekty právem obávají, že přílišná transparentnost je může stát postavení na trhu. Je to poměrně logický argument. Podniky se účastní veřejných soutěží a jejich rivalové ze soukromé sféry by si mohli díky registru vyvodit jejich cenovou politiku.
I proto byla z původního zákona vyjmuta polostátní společnost ČEZ. Její dokumenty jsou nejen cenné, ale i strategické. K ní chtěl Jurečka přidat národní podnik Budějovický Budvar, který argumentoval dopady na své obchodní aktivity. A když už byli poslanci při schvalování výjimek, přidávali další a další podniky. Je jich ve výsledku tolik, že je ani nemá smysl vyjmenovávat. Z konečné podoby novely zákona tak zbylo takové torzo, že pokud projde i Senátem, zákon bude tak akorát pro okrasu.
Je samozřejmě otázka, nakolik je potřebný. Na podmínky fair play má dohlížet řada státních úřadů včetně finančního. Zvídaví a aktivní občané toužící po kontrole – a kéž by takových bylo co nejvíce – se mohou zajímat prostřednictvím zákona 106. Zaručuje jim svobodný přístup k informacím a zatím se zdá funkční. Smlouvy vyvěšené na internetu přece nejsou samospásné. Nikdo nezaručí, že nebude docházet k plýtvání nebo přihrávání zakázek. Může to být těžší, ale kdo chce, cestu si najde.
Pro dosažení prosperity a hospodárnosti nejen veřejných úřadů, ale také jejich podniků by možná mohla spíše sloužit patřičná motivace. Členové správních rad a vedoucí pracovníci by mohli mít část mzdy třeba tarifní a významný zbytek vázaný na výsledek. Místo politických trafik a odkladiště zasloužilých a vysloužilých matadorů politiky by se určitě osvědčila klasická výběrová řízení. Určený zodpovědný politik by pak pravidelně s výroční zprávou skládal účty voličům.
Úplně nejlepší by ovšem byla situace, o které můžeme jen snít. A to společnost jedinců morálních a etických, kteří prostě jednají podle nejlepšího svědomí už ze své podstaty. Problém je, že etiku ani morálku zákonem vynutit nelze.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.