KOMENTÁŘ: Ředitelé škol, otloukánci všech otloukánků – Václav Klaus ml.

Ředitelé musí školy řídit, nikoli být jen převodovou pákou státních či krajských orgánů a neuvěřitelné byrokratické agendy.

K řízení škol nutně potřebují kompetence, ovšem ty se jim berou, zodpovědnost přibývá.

Ředitelé skutečně ručí (v řadě věcí trestněprávně) ve školách za obrovskou agendu. Že správně využili každý desetník dle příslušných, čím dál složitějších předpisů. Že mají naplněnou školu žáky. Že jsou školní obědy za hranicí poživatelnosti. Že si dítě nerozbije při tělocviku hlavu, a když, tak mají kompletní papírovou dokumentaci BOZP, řádně podepsanou a orazítkovanou. Že mají koho v září postavit před katedru, přestože některé profese jaksi nejsou. Že správně vyplnili a odeslali výkaz o školní knihovně, zahajovací výkaz a přenesli data ze školní matriky ve chvíli, kdy centrální systém fungoval. Že udržují neutrální či pozitivní vztah s krajskou vrchností či obecním zastupitelstvem. Že v zimě topí, i když příspěvky na topení mají na úrovni roku 2004. Že se ve škole žáci přece jen něco naučí a „plus minus“ hladce přejdou na vyšší typ školy. Že správně a včas reagují na všechny reformy a „reformy“ –  upravují ŠVP dle změn RVP, přidávají hodiny, průřezová témata, provádějí sebeevaluaci školy v předepsané šabloně. Že zdárně zorganizují a navolí školní radu, aby nenadělala víc škody než užitku. Že má chemikář v lékárničce neprošlé léky a obinadlo. Že opravu podlahy v suterénu řádně vysoutěžili, a dokonce byla i provedena. Že si drží autoritu ve sboru. Že nerezignují a nejdou jen cestou nejmenšího odporu a snaží se svou školu povznést.

Je toho dost. Co za to dostávají?

Pracovní smlouvu na dobu určitou (tu například nepřijme žádný lepší učitel v ČR), voluntaristické odměňování („hujeři u zřizovatele“ s poloprázdnou školou mají skoro vždy více než úspěšný zásadový ředitel s úspěšnou plnou školou), a především takřka žádné kompetence svou práci úspěšně dělat.

Mají totiž zákony a předpisy určeno, jak využít finance, na co a kdy. Kolik mají kterému kantorovi platit (nenárokové části mzdy dramaticky klesly za posledních deset let) dle tarifu. Kdo smí a nesmí učit (Zákon o pedagogických pracovnících) – viz můj předchozí komentář. Jak přesně a kdy nabírat nové žáky či studenty (a to ještě nejsou zprovozněny Chládkovy nové jednotné přijímačky). Kolik hodin a čeho kdy učit (povinné počty hodin závazných Rámcových vzdělávacích programů dělají z jaksi samostatného vytvoření vlastního Školního vzdělávacího programu jen jakousi úlohu typu SUDOKU, kde se výsledky liší jen kosmeticky).  Že nesmí nikoho propustit jen proto, že neumí vůbec učit (Zákoník práce).

Skutečně nejlepší strategií přežití se tak u řady ředitelů stává – zavření se do ředitelny za polstrované dveře, dávání si bacha na nálady a aktuální výkazy „z kraje“, „pintlich“ vyplňování veškeré byrokratické agendy a její bezpečné ukládání; hlavně se do ničeho moc nepouštět, aby to nebylo špatně, a čekat na prázdniny. Nově přicházející ředitelé jsou k tomu i na katedrách školského managementu školeni. Řada naopak výrazných a silných ředitelů „z masa a kostí“ stojí před branami emeritury či do ní odešla, zkrátka tvoří „odcházející třídu“.

Nutno v této souvislosti říci, že jsou to ředitelé škol, kdo drží celý školský systém v chodu. Mysleme na ně alespoň trochu a nedělejme z nich nesvéprávné vykonavatele. České školství na nich stojí.