Článek
Pro roztržku mezi Katarem a Saúdskou Arábií zdánlivě nebyly žádné logické důvody. Katar je sunnitský, taky se podílí na boji proti Islámskému státu a rozhodně nejde o satelit Teheránu. Na jeho území se nachází velká americká základna Udajd a v syrské občanské válce podporoval podobné skupiny jako Saúdové.
Malá země nemůže saúdský kolos ohrozit, jenomže Katar byl až moc nezávislý, vedl si svou vlastní politiku a na jeho území vznikla vůbec první zpravodajská televize v arabském světě, která propagovala trochu jiné hodnoty než ultrakonzervativní wahhábité, kteří ještě neskousli, že ženy mohou řídit auta.
A co kdyby jiní následovali jeho příkladu? To by pak mohla být pozice Rijádu jako dominantní arabské mocnosti v oblasti Perského zálivu ohrožena. Před šíitskou nearabskou hrozbou z Teheránu je přece potřeba se sjednotit a nedat šanci ani jiným zemím snažícím se rozšířit svůj vliv.
Požadavky, jež vznesly země, které mačkají Katar ke zdi, ukazují, co komu vadí. Saúdům přirozeně vadí větší otevřenost k Íránu a vazby na libanonský Hizballáh, který je prodlouženou rukou Teheránu. Požadují však též ukončení vysílání Al-Džazíry, která je až moc otevřená, za což ji ale nelze trestat, a proto se do ní Rijád pustil s argumentem, že podporuje terorismus, když zveřejňuje prohlášení různých radikálních skupin.
Saúdům též vadí, že na území Kataru má svou vojenskou základnu nearabské Turecko, což je další soupeř Saúdské Arábie v mocenském boji o dominantní postavení v oblasti. Podle Saúdů by měl Katar základnu okamžitě uzavřít, i když se nedá říci, že by hrozil útok Turků na Saúdy.
Odkud fouká vítr v případě Muslimského bratrstva, je taky jasné. Tuto islamistickou organizaci podporuje Turecko a zakázal ji Egypt, kde ji po puči od moci odstavil současný prezident Fatah Sísí. Egypt patří spolu se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem mezi první čtyři země, které přišly s izolací Kataru kvůli podpoře terorismu. Tedy ne, že by ho Katar nepodporoval. Posílal peníze a zbraně sunnitským opozičním skupinám, ovšem stejně jako Turci a stejně jako Saúdové.
Katar dokonce ve své zemi nechal působit nejen Muslimské bratrstvo, ale taky exilové vedení palestinského hnutí Hamás, a kancelář si tam otevřel afghánský Tálibán. Dosud to nikomu nevadilo, ale teď se to hodí. Hamásu se bojí Egypt, protože přes Pásmo Gazy mohou do Egypta proudit teroristé, a Káhira udržuje dobré vztahy s Izraelem, jenž s Hamásem vedl několik válek. Navíc požadavek ukončit styky s Hamásem označovaným ve většině zemí světa za teroristickou organizaci lze jen těžko zpochybnit, i když za vším je především snaha Rijádu upevnit svou moc v oblasti.
Katarská krize ukazuje, jak složitý je svět Blízkého východu, který nelze dělit jen na sunnity a šíity, arabské a nearabské země nebo na Araby a Izraelce. Každá země má své vlastní partikulární zájmy a snaží se je prosadit za každou cenu, z čehož plyne, že žádná dohoda mezi dvěma stranami definitivní řešení přinést nemůže, protože se vždy bude týkat více subjektů s vlastními cíli. Napětí v oblasti tak bude nadále přetrvávat, i kdyby skončily války v Jemenu a Sýrii a Izraelci se dohodli s Palestinci.
Pohled na věčně rozhádaný a neustále soupeřící Blízký východ ukazuje, jakým výdobytkem je EU, která v poválečné Evropě splnila svůj úkol, když dokázala zajistit mír mezi zeměmi, které mezi sebou po staletí bojovaly, takže se mohla rozvíjet ekonomika. Při pohledu na arabské země se Brusel se všemi nedostatky - a že jich je a velkých - ukazuje jako ráj.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.