Článek
Kdo by s ním u nás nesouhlasil. Logicky vzato pravdu ale neměl, z výroku, že na něčem záleží, nevyplývá, že nezáleží taky na něčem jiném. Ten podivný slogan je nastražená past na ty, kteří s hnutím nesouhlasí, protože je lze snadno obvinit z rasismu.
Aha, takže nezáleží! Ty všechny, kteří poukazují, kolik Američanů přišlo o život nebo bylo nadosmrti postiženo v občanské válce proti otrokářům, kolik se zasloužilo o zrušení segregace a diskriminačních zákonů v jižanských státech, dnes protestující nezajímají. Dávno už neplatí rasová omezení ve výběru profese nebo zaměstnání. Občanský zákoník nedává přednost žádné etnické skupině obyvatel, ba právě naopak, všelijaké neústavní „afirmativní akce” pomáhají černochům ke vstupu do škol a v kariéře (na úkor ostatních) a během posledních 50 let se lidé zbavili rasového předsudku a přestala jim vadit smíšená manželství. Žádný „institucionální rasismus” v Americe neexistuje a na individuální předsudky je každá moc krátká. Proč ale takový šílený povyk?
Příčin je mnoho, černoši jsou zavlečené etnikum, Ameriku si k životu nevybrali, jejich chudinská subkultura má své tragické kořeny v otrokářství a ani po staletích se se svou zemí nedokáží ztotožnit. Nepochybně se ale nechali vyprovokat extrémní levicí. A tak hlavní důvod dnešního útoku na legitimitu Spojených států tkví zřejmě v lidské zabedněnosti. Vypovídá o tom bestseller Robina DiAngelo White fragility (křehká bílá rasa), který každou racionální námitku považuje za přetvářku a považuje obvinění všech amerických bělochů za vysvobození.
Fakta ale mluví jinou řečí. Za poslední měsíc útoků na „rasistickou policii” a požadavku snížit její financování a omezit ochranu pořádku v černošských čtvrtích, loupeže, přepady a vraždy vzrostly exponenciálně. Jaký život čeká černošské děti, když dennodenně slyší, že jsou běloši rasisté? Cítit se obětí jistě optimismu a důvěry ve vlastní možnosti nepřidá a hněv je špatný rádce. Ve skutečnosti je to ještě horší, většina zločinců trpí celoživotním pocitem ublíženosti. Já nic, to ostatní za všechno můžou. Proto se také necítí vázáni morálním řádem. Hawk Newsome z newyorské branže Black Lives Matter (Na černošských životech záleží) to možná vyjádřil za ostatní radikály: „Buďto dostaneme, co chceme, nebo to tady všecko zlikvidujeme.” Jeden z demonstrantů v San Diegu na zprávu o zastřelení zloděje při vloupání do obchodu prohlásil: „Jestliže někdo krade, tak je to přece vina státu a vlády, že nemá, co potřebuje”. Kdo se cítí obětí, má právo loupit.
Ve jménu rasového vyrovnávání se snižují požadavky na přijímání do škol a univerzit, nehledě na to, že je jistě pro černochy ponižující, jsou-li považováni za neschopnou etnickou skupinu. Taková pomoc snižuje úroveň školství, ale především v očích veřejnosti devalvuje jejich kvalifikaci.
S Amerikou je to zlé. Konzervativní komentátor Dennis Prager napsal: „Považuje-li se dnes zničení sochy Abrahama Lincolna za správné, ocitá se společnost ve smrtelném ohrožení, prožíváme morální otřes, přímo zemětřesení a nejvíc na to doplatí sami černoši, ztratí morální kompas ke spokojenému životu a pozitivní vztah ke svým bělošským spoluobčanům.”
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Podivná hádanka, zdá se, že hnutí Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží.