Článek
Jasně patrné to bylo, když ho před schůzkou nechal poníženě čekat turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Na přešlapujícím Putinovi bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, obvykle totiž nechával politiky čekat on. Nyní však Rusko potřebuje Turecko. Jeho prezident je jedním z mála, kteří jsou se šéfem Kremlu ochotní jednat.
Mluví se hlavně o otázce vývozu ukrajinského obilí, které by Erdogan rád dojednal, Putinovi však šlo především o to, aby turecké jednotky nepronikly hlouběji do Sýrie, protože turecký prezident předem avizoval, že by rád bezpečnostní koridor na hranicích se Sýrií rozšířil ze stávajících deseti na třicet kilometrů, což by bylo velkou ranou pro hlavního blízkovýchodního spojence Moskvy.
První Putinova návštěva zahraniční země mimo bývalé postsovětské satelitní republiky po zahájení invaze na Ukrajinu vzbudila pozornost, zvláště když zamířil do Teheránu jen krátce po návštěvě amerického prezidenta Joea Bidena v Izraeli a Saúdské Arábii. To jistě nebyla náhoda. Rusko potřebovalo ukázat, že je v oblasti stále aktivní.
Časy se mění. Putin si musel na Erdogana potupně počkat
Ovšem Moskvě samotné mnoho návštěva nepřinesla, i když zbrzdila turecké plány v Sýrii, které nejdou pod nos ani Teheránu. Důležitá byla víc pro Írán, neboť režimu ajatolláhů dochází, že se nepodaří obnovit dohodu o íránském jaderném programu, tudíž bude dál pod sankcemi. Naděje, které se objevily po nástupu Joea Bidena, opadly, i on požaduje zpřísnění podmínek dohody.
Vzhledem k vylepšení vztahů mezi Rijádem a Washingtonem, který je hlavním dodavatelem zbraní do Saúdské Arábie, by se Teheránu hodily i nějaké ruské zbraně, stále má americké ze 70. let. Moskva však dosud ctila embargo na jejich vývoz. Pokud by ho porušila, zařadila by se po bok těchto zemí, označovaných často jako darebácké.
Že to není vyloučené, naznačují vyjádření ruského velvyslance v Pchjongjangu Aleksandra Macegory. Ten blouznil o možné vzájemné pomoci mezi Severní Koreou a samozvanými lidovými republikami na Donbasu. Rusko by tím umožnilo Severní Koreji obejít sankce uvalené Radou bezpečnosti OSN, s nimž sama Moskva souhlasila. Macegora ale uvedl, že Rusko zvažuje, jak proti nim bojovat.
Mezinárodně neuznané a sankcemi nepostižitelné pseudostátní útvary by mohly pomáhat různým zemím obcházet sankce, které dopadají i na Rusko. Ovšem Rusko by se tím zařadilo mezi párie mezinárodní politiky. Režimy ve všech těchto zemích spojuje nechuť k USA, jakou dává najevo i Sýrie nebo Venezuela, ale rozhodně nepředstavují reálnou protiváhu USA a Západu, o jejímž vytvoření Putin sní.
Tu dneska představuje Čína, která sice má s Ruskem nadstandardní vztahy, ovšem v praxi to od invaze moc vidět není. A tak Putin nezamířil do Pekingu nebo Dillí, ale do Teheránu, kde byl vítán, ovšem na misi, kterou by dříve obstaral náměstek ministra zahraničí, jen by Turkům dal jasně najevo, kde je jejich místo, a Putin by se nemusel na stará kolena ponižovat. Oficiální fotografie ovšem na ruského čtenáře působí dobře.