Článek
Ruské úspěchy na frontě jsou vachrlaté, nepodařilo se mu nejen dobýt Kyjev, ale vytlačováni jsou jeho vojáci i od Charkova. Nemá pod kontrolou celé území Doněcké a Luhanské oblasti, jejichž „osvobození“ zpod vlády Kyjeva, byl jeden z proklamovaných cílů „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině, jak válku označuje Kreml.
I když se mu podařilo ovládnout pobřeží Azovského moře, které se stalo ruským rybníkem, vytvořit pozemní most na Krym a ovládnutím části Chersonské oblasti na něj zajistit dodávky vody, hovořit o vítězství nejde. A Putin to ani nedělá, v projevu na přehlídce 9. května jen obhajoval nutnost vojenské operace na Ukrajině slovy, že bezpečnost Ruska byla ohrožena „nacistickým“ režimem v Kyjevě a neochotou Západu řešit její zajištění.
Právě na garance své bezpečnosti kladlo Rusko před válkou důraz. Vadilo mu rozšiřování NATO, a tak přišlo s absurdním požadavkem vrátit čas před rok 1997. Na územích bývalého sovětského bloku neměly být žádné základny NATO ani tam působit alianční vojáci a Ukrajina měla být neutrální.
Kreml mohl být znepokojen rozšiřováním NATO i tím, že Ukrajina má v ústavě zakotvený vstup do NATO. Invazí však dosáhl Putin pravého opaku. NATO se mu dále přiblíží a hranice s členskými zeměmi Aliance se prodlouží. Už ji tak nebude mít jen s Norskem, kde na severu měří 196 km, a pobaltskými státy, které byly do NATO přijaty v roce 2004. I 1340 dlouhá hranice s Finskem se stane hranicí s Aliancí.
Se Švédskem sice Rusko hranici nemá, ale po jeho přijetí posílí NATO svou dominanci nad Baltským mořem. Proti Kaliningradu leží švédský ostrov Gotland, který je od něj vzdálen necelých 350 km. Státy NATO budou nově kompletně kontrolovat vstup do Baltského moře, které oddělují od Severního moře, a tudíž i od Atlantiku, Dánské úžiny. Ty mezi ostrovy Fyn, Sjælland, Langeland, Lolland a Falster byly pod kontrolou Dánska, ale na druhé straně klíčového Oresundského průlivu je dosud neutrální Švédsko. Rusko tak bude mít v případě války problémy přesouvat své lodě mezi jednotlivými flotilami, které zůstanou de facto izolovány. O vplutí do Černého moře už nyní rozhoduje členská země NATO – Turecko.
Marně Rusko hrozilo koncem bezjaderného statusu Baltského moře, výhrůžky naopak přispěly k rozhodnutí Finska a Švédska požádat o vstup do Aliance. Simulované odpaly balistických raket Iskander, schopných nést jaderné hlavice, v Kaliningradské oblasti, je neodradily, měly přesně opačný efekt. Po zahájení invaze na Ukrajinu už každý vidí, že je Rusko nevypočitatelný agresor, u něhož je možné všechno.
Putin sice na poslední chvíli říkal, že vstup do NATO až tak nevadí, když na území obou zemí nevzniknou alianční základny, tomu však nemá jak zabránit. Místo toho, aby zajistil větší bezpečnost Ruska, dosáhl pravého opaku, oslabil ji a o žádných garancích už jednat moci nebude, jeho žádosti padnou pod stůl. Poté, co začal válku, se tomu nemůže divit. Válka vždy změní situaci a ne vždy v očekávaném směru. V globalizovaném světě navíc nejen v místě konfliktu.
Možná nějaký jeho nástupce si po letech bude přát, aby se čas vrátil před 24. února 2022. Ale to taky nepůjde.