Článek
I když ruské jednotky neskončí v kotli, je i tak hluboký průnik velkým úspěchem. Zmizí hrozba útoku na Slovjansk a Kramatorsk ze severozápadu a obklíčení ukrajinských jednotek hájících tato dvě města. To naopak hrozilo ruským vojákům.
Průlom v Charkovské oblasti je největším úspěchem Ukrajinců od chvíle, kdy uchránili Kyjev na počátku války. Přišel v pravou chvíli, protože se šířily obavy, že Ukrajinci o útoku dokážou jen mluvit, neboť ofenzívu na jihu slibovali od konce jara. Začala až na konci srpna a Cherson se zatím osvobodit nepovedlo. Nakonec ale k hlavnímu průlomu došlo u Charkova. Vypadá to na zdařilou lest, na kterou nepřítel skočil.
Kreml může neúspěch zlehčovat i tím, že cílem „speciální vojenské operace“, jak ji nazývá, je osvobodit Doněckou a Luhanskou oblast a ne rozšířit svou vládu (aspoň prozatím) na Charkovskou oblast, kde se ani neplánovalo žádné referendum o připojení k „matičce Rusi“.
Jenomže ukrajinský průlom znamená škrt i v případě ovládnutí celé Doněcké oblasti, Kramatorsk už nepůjde vzít do kleští. Dokončit „osvobození“ samozvané Doněcké lidové republiky se nepovede ani v termínu odsunutém na polovinu září a působí jen jako nesplnitelné přání. Naopak se zdá, že budou ruské jednotky vytlačeny i z části tak těžce dobyté Luhanské oblasti.
Nejde jen o neúspěch v jedné části fronty, ale o neúspěch celé letní operace, kdy se navzdory mohutné dělostřelecké palbě podařilo Rusům postoupit jen deset kilometrů u Novoluhanského, když dobyli Vuhlehirskou tepelnou elektrárnu, a zatlačit Ukrajince pár kilometrů od Doněcka v Avdijivce.
Úspěšný ukrajinský postup k řece Oskil potvrzuje, že vojenská pomoc Ukrajině má smysl. To se ostatně ukázalo už na počátku války, kdy kolony tanků a obrněných transportérů pomáhaly zastavit ruční protitankové rakety Javelin a NLAW i drony Bayraktar. Bez nich by se ruský vpád nepodařilo zastavit před Kyjevem.
Nyní zase pomohly Ukrajincům raketomety, především tolikrát opěvované HIMARS, a dalekonosná děla, ale výraznou měrou také tanky a houfnice z výzbroje zemí bývalého východního bloku, zejména z Polska, ale také z ČR. Pokud by byla pomoc silnější, mohl by být ukrajinský úspěch ještě větší. To by ovšem museli všichni pomáhat jako Američané nebo Poláci. Jak jedovatě podotkl polský premiér Mateusz Morawiecky, kdyby Ukrajina závisela v EU na Německu, už by nemusela existovat. Než Německo poslalo protiletecké systémy Gepard a desítku houfnic PzH 2000, uplynulo několik měsíců. Jasně se ukazuje, že některé západní země postrádají zkušenost s Ruskem a ani útok na Ukrajinu je nepřipravil o iluze.
Nyní nelze ve vojenské pomoci Kyjevu ustávat, musí se využít situace, protože ruská armáda je nalomená a v Moskvě sílí hlasy kritizující způsob vedení speciální vojenské operace. Rusku v létě nepomohla sázka na převahu v dělostřelectvu, které zasypávalo ukrajinské pozice denně desetitisíci granáty. Spotřebovalo statisíce granátů ze svých zásob munice, aniž by mu to cokoli významného přineslo.
Slyšet jsou i hlasy, že by měla Ukrajina spěchat k jednacímu stolu, protože nyní je ve výhodnější pozici. Ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov je správně odmítl. Ani potvrzené osvobození 3000 kilometrů čtverečních, ba ani dvojnásobek v případě úplného stažení Rusů na východní břeh řeky Oskil, nemění celkovou situaci, nelze zapomínat, že Rusové ovládli více než pětinu území Ukrajiny, nějakých 120 000 kilometrů čtverečních.
Slova některých i českých politiků jsme proti válce zní hezky, válka je svinstvo, ale příměří se obvykle uzavírá na stávající linii fronty, což by bylo pro Rusko pořád vítězství. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by byla Moskva ochotna stáhnout se alespoň na hranici z 24. února. Stále zaznívají slova o nutnosti porazit „nacistický Zelenského režim“ a vést válku do konce. Proto je další pomoc napadenému stále nutná.