Článek
Ankara vrátila svou těžební loď Oruç Reis zpět do vod podle Evropské unie právoplatně nárokovaných jejími členy Řeckem a Kyperskou republikou. Německý ministr zahraničí Heiko Maas to okomentoval slovy: „Turecká hra na střídání eskalace a uvolňování napětí musí teď přestat“.
Spojené státy americké přispěchaly s vyjádřením „Vyzýváme Turecko k ukončení této promyšlené provokace a okamžitému zahájení rozhovorů s Řeckem“.
Turecko otočilo. Navzdory dohodě vyšle výzkumnou loď do sporné oblasti
Jemná diplomacie tentokrát vzala za své, takže zanikla i tradiční tvrdá slova Francie volající po přísném potrestání Ankary. Jde samozřejmě o princip, že když se zpochybňují hranice jednoho státu, příště se to může stát dalšímu. V tom jsou všechny země světa na společné lodi. Dokonce i rozhádaná Unie.
Otázka zní, kde se stala chyba. Turecká těžební loď nese název po slavném korzárovi, který to dotáhnul v Osmanské říši velmi daleko. Společně se svým příbuzným Barbarossou připojil sever Afriky do sultánova hájemství. Z přístavu Antalya loď nesoucí jméno korzára a později osmanského hodnostáře doprovázela plavidla s charakteristickými názvy Čingischán a Ataman. Jestliže je diplomacie mimo jiné řeč symbolů, je tento více než výstižný.
Při bližším pohledu a rozkladu slov diplomacie USA a Německa je zřejmá jedna věc. Turecko svou loď účelově stáhlo v půlce září, před unijním summitem, který měl jednat o vztahu EU a Turecko. Hrozily sankce, Rakousko dokonce požadovalo okamžitý konec přístupových rozhovorů. Ty se ale ani ukončovat nemusí, protože naději na vstup Erdoganova Turecka do unijního klubu mohou chovat jen naprostí naivní snílkové.
Na onom unijním summitu nakonec zvítězilo Německo, které prosazovalo měkčí přístup než Francie, Kyperská republika, Rakousko, Řecko a koneckonců i šéf rady členských států Michel. Turecku se měla dát šance v duchu přístupu, který unijní instituce nazvaly cukr a bič. Mělo si vybrat, jestli výměnou za spolupráci a hlavně nevysílání lodí do vod unijních dostane cukr v podobě jednání o celní unii, bezvízovém styku, penězích atd.
Bič se pojmenoval tradičně unijně rozhodně: „Velká škála nástrojů, případně i sankce“. Přehodnotit se mělo chování Turecka v prosinci na dalším unijním summitu vedení členských států. Tím se dala Turecku svého druhu podmínka. Taková, jaká se dává lidem coby šance nejít do vězení. Turecko ji porušilo v doprovodu slov prezidenta Erdogana, který řekl, že jím vedená země „se před žádnou mocností neskloní“.
V neprospěch podezřelého je možné přičíst vydírání Evropy migranty a uprchlíky, ignorování rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN ohledně otevření kyperské pláže Varoša a přikládání pod kotel v Náhorním Karabachu. To je výčet jen za pár posledních měsíců. Člověka až jímá dojetí nad trpělivostí mezinárodního společenství.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Možná to ale bylo jinak. Možná že k Turecku tak smířlivá část unijních politiků, v čele s kancléřkou Merkelovou, jen předvedla lišácký tah. Chtěla dát Turecku šanci, aby navenek mohla tvrdit, že se nedalo jinak, a teď na Turecko udeří zhurta. Problém je, že po dobrém to už zkusili, diplomatické výhrůžky zazněly. Zbývají jen tři možnosti. Sankce, pod nimiž se zcela zlomí už tak podlomená turecká ekonomika. Válka, která bývá označovaná jako poslední krok diplomacie. Nebo potupné přijetí faktu, že si Turecko dělá z Unie i jejích největších zemí čurinu. A ukazuje celému světu, že Unie se bát netřeba.