Článek
O promořování populace virem tak, aby co největší počet lidí získal proděláním nemoci imunitu, se diskutuje nejen u nás, protože je zřejmé, že účinný lék nebo vakcína na virus nebudou po ruce ještě nejméně rok. Vytvoření přirozené imunity u většiny společnosti proděláním nemoci se tak mnohým začíná jevit jako nejschůdnější cesta k obnovení společenského a ekonomického provozu.
Strategie promoření má ovšem značná etická, zdravotní i politická úskalí. Jelikož víme, že nebezpečí smrti nebo vážných následků z nákazy koronavirem roste s věkem či u lidí s předchozími zdravotními problémy, nelze myšlenku promoření populace oddělit od otázky, co se staršími či nemocnými spoluobčany. Nápady, s nimiž přišli politici v některých zemích, že by se nemoci v zájmu rychlého promoření měl dát volný průběh, se neosvědčily, protože nemocnice nestačily zvládat nápor zejména starších pacientů v kritickém stavu.
Ale i strategie postupného řízeného promoření, o níž mluví Prymula, by těžce dopadla na starší spoluobčany a ty s existujícími zdravotními obtížemi. Znamenalo by to, že budou muset být nějakým způsobem odděleni od většiny společnosti, u níž nákaza nepředstavuje tak velké riziko, a má se tedy v zájmu získání imunity postupně nakazit.
Jenže: jak dlouho a jak důsledně mohou být rizikové skupiny drženy v izolaci? Navíc i v případě onoho kýženého promoření většiny populace u nás by rizikové a od promořeného zbytku společnosti nějak oddělené skupiny dál čelily značnému riziku, že by k nim byl virus zavlečen.
Nechme stranou odbornou stránku věci, o které se vedou vášnivé diskuze. Z hlediska politiky je podstatné, že strategie promoření má již zmíněné negativní dopady na starší lidi, což jsou ovšem zároveň voliči.
A Babiš i Hamáček, jakož i vládu podporující představitelé komunistů, dobře vědí, že právě tito voliči tvoří voličská jádra ANO, ČSSD a KSČM. Proto už jen samotný pojem „promoření“ u Babiše i Hamáčka narazil.
Nejen jako představitelé státu, ale i jako politici, jejichž strany se opírají převážně o podporu starších voličů, si nemohou dovolit vytvářet ani jen dojem, že stát je připraven obětovat seniory - i když třeba jen formou jejich dlouhodobého oddělení od zbytku společnosti - ve prospěch rychlého nastartování ekonomiky.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jinými slovy: představitelé stran, které se opírají převážně o voliče starších věkových kategorií, budou v případě, že nakonec nezbude než se vydat cestou jakkoliv řízeného (inteligentního) promoření populace, politicky našlapovat na hodně tenkém ledě. Pokud vznikne dojem, že taková strategie v konečných důsledcích obětuje především starší lidi, bude to mít dopady u volebních uren.